Život v tichu (2024)

Život v tichuby mohl být jedinečnou politickou alegorií, avšak Avranovým vlastním zájmem tady byl především syndrom rezignace. Vše se podává úsporněji, minimalisticky, nespěchá se zběsile vpřed, ale naopak, okamžiky se prodlužují, aby podaly niternější výpověď. Co nám ta sděluje? Že v diktátu přehnané péče o všeobecné duševní zdraví se jako vedlejší účinek projevuje naopak prohloubení naší traumatizace. Svět člověka není horší než dříve, vyvíjí se však svým vlastním způsobem, člověka ze světa nelze vyjmout a "bezpečně" uzavřít v jakémsi strázni-prostém prostředí. Nelze se vyjmout z toho, čeho jsme pevnou součástí. Lze jen prostředí přetvářet tím, že přetváříme sami sebe, niterně. K tomu nám však žádný politicky korektní diktát nedopomůže. V centru zájmu jsou Sergej (Grigorij Dobrygin) a Natalia (Čulpan Chamatova), manželé, ruští političtí emigranti, žádající o švédský azyl, a jejich dvě malé dcerky Alina (Naomi Lamp) a Káťa (Miroslava Pašutina) s tou pozoruhodně stejnou reakcí na stav věcí, jež se ze všeho nejvíce podobá být reakcí na osobní selhání při vlastní účasti na daném okamžiku při samotném vytváření stavu věcí. Z dalších rolí zaujmou například velice pečlivě "bezpečnostně" izolující lékařka sanatoria syndromu rezignace Olsson (Lisa Loven Kongsli) nebo ta "koučka pozitivní nálady" (Alicia Eriksson). Nemůžeme se vyjmout ze světa, jehož jsme pevnou částí, nemůžeme se izolovat od událostí, můžeme se naučit jen předstírat.Život v tichu: ta stylizace spíše úspornějšího pohybu vpřed celkem účinně odhaluje tu jistou absurdnost našich životů, v nichž jsme víceméně jen zajatci i oběťmi diktátu politicky korektního "humanismu".(30.11.2025)

Rozhodne zaujímavý námet, ktorý mal parádny potenciál na sociálnu drámu o azylovom procese pre ruskú rodinku vo Švédsku. Po celý čas som si hovoril, že to na mňa pôsobí ako z gréckej režisérskej školy, a ono to naozaj má grécky rukopis. Musím však povedať, že tomuto filmu to vôbec nesvedčalo a skôr by som privítal niečo epickejšie a emočnejšie, lebo toto bolo predsa len dosť ťažkopádne - dokonca aj vzhľadom na túto tému. 2*(27.10.2025)

Neřekl bych, že ve Švédsku mají problém zrovna s ruskými migranty. Mají tam problém s úplně jinými migranty, a to hodně veliký. Proč zde figurují ruští migranti, mi tedy poněkud uniká. Ale pokud je Rusko semeništěm všeho zla, jak nám dnes eurounijní propaganda tvrdí, tak proč tu ruskou rodinu švédské úřady šikanují? Film jsem pochopil asi takto. Otec rodiny se dostal do problémů, protože coby učitel ve škole propagoval tzv. evropské hodnoty, o nichž ruský režim soudí, že by si je činovníci EU měli nacpat do svých pangenderových zadků, jak se svého času vyjádřil jeden ruský politik. Morální poselství filmu: Švédsko by mělo být vůči migrantům velkorysejší a mělo by udělovat politický asyl i uprchlíkům, kteří nejsou muslimové. Možná mi však něco uniklo, protože mě ten film vůbec nebavil a místy jsem jej proklikával.(27.09.2025)

Co když člověka touha po lepším životě přivede až na pokraj vyčerpání? Jak se vyrovnat s tím, že nejste vítaní ani tam, odkud pocházíte, ani v nové zemi? A jak jít dál, když se zdá vše beznadějné? Film na téma emigrace, souboje s úřady a nemoc, jež se nazývá syndrom rezignace dětí je dějově zajímavou sondou do prostředí, které se asi většiny z nás netýká, a přesto se může odehrávat kdekoliv kolem nás. Bohužel film však má spíše pomalejší tempo a nepříliš sympatické postavy, kterým lze jen velmi těžko fandit v jejich počínání, takže ve výsledku mi bylo jedno, jak to celé skončí. Film, který nenadchne a neurazí. [31. IFF Art Film Košice](25.06.2025)

Nvm, neprišlo mi to ako téma, o ktorej treba točiť film. Dokonca aj na dokument by to nestačilo. Nikto nič nevie, lekári nemajú diagnózu, nevedia to liečiť. Najviac to ale posrala tá staršia, mala jednu úlohu a ani to nezvládla. Nezáživné, dlhé. 1 z 5(12.01.2026)