Žiletky (1993)

Pasáž, ve které Andrej nejprve šplhá na komín a poté z něj slézá, aby si dokázal, že překoná svůj strach z výšek,  aby následně začal potřebovat pomoc, je mimořádně silná. Kamera ho přitom věrně sleduje a divák tak prožívá jeho nejistotu,  odhodlání a následné vystřílvění  spolu s ním. Jindy zase v tomto momentě kamera rekapituluje kolik kroků ještě zbyvá nebo stoupá k závěrů z nakloněného nadhledu. Tato rozsáhlá ,,komínová pasáž´´ jako by byla zakončena určitým druhým dechem pro Andreje, chvilkovým  nabráním další odvahy a nadějí přikrytou sněhovou pokrývkou. Chvilková naděje je ale záhy vystřídaná pobytem na psychiatrii.  Doba s okolnostmi  je zkrátka nemilosrdná pro klid hloubavé duše.  Vrcholně vnitřní, osobní a intimní vyprávění prostřednictvím pečlivého skládání jednotlivých momentek postupně dokáže vytříbit nejen ucelený  jedné nestabilní duše, ale dokonce i celkový  portét doby a ledacos o ni nepřímo vypovědět. A dokonce při vší té duševnosti nabídnout na pár desítek vteřin i milé odlehčení - Takže je libo vyhlídka ze střehy a normalizační krásy Prahy se svojským Tomášem Hanákem? Já bych si dal říct hned.:oNejkrásnější na světě je, když se dva, až tři lidi, máj rádiJinak jsou zde zachyceny nelítostné časy, ve kterých neexistuje žádná individualita. Nelítostné časy, které intelektuály posílají  buď do psychiatrických léčeben  nebo do vojenské uniformy, ve které  se záhy musí stát střelci s puškou v ruce, aby měli nárok se alespoň trochu nadechnout života a pocítit alespoň iluzi svobody...protože vojna běží dál, i když třeba za plotem se mezitím někde v dáli ozývají oslavy nového roku. Vojna, kde jako by klapot kanad a neustálé rozkazy znějící kdesi v dálce nikdy neutichaly.  Ale  ale ani v lásce vlastně nejde najít spočinutí. i ona je vlastně něco nedosažitelného, čeho nejde docílit,  což symbolizují vysoké stropy v sakrálních prostorech s vysokými klenbami. Když příjde nová doba, ve kterévše je barevné, ulevil jsem, že Andrej snad už našel svůj klid, a to kdesi na samotě venkova jako pokojný pasáček ovčí. I když čte si Zapomenuté světlo to nebude jen tak.:o A opravdu není.  Žiletky totiž ve svém příběhu dějin na pozadí života obyčejného bolavého intelektuála, nabízejí i nenápadnou mikroreflexi polistopadového vývoje. Vývoje, který sice přinesl svobodu a nové možnosti, ale zároveň mohl být zdrojem určitého rozčarování ze společenských proměn, jež následovaly.  Městská civilizace, ve které se člověk ztrácí a která má své labyrinty, v nichž je Andrej konfrontován se svým odcizením, se opět začíná hlásit o slovo. A krásná Kristýna jako by byla v nové době ještě nedosažitelnější, a navíc ohrožena. Místa, která sice připomínala zmatený úřednický labyrint, ale kde se na ni dalo alespoň čekat, jsou pryč a nahradil je nekonečný bílý kolchoz. Sterilní, neosobní, bez života, s kvantem podobně vyprázdněných obrazovek. Na první pohled možná modernější a dokonalejší svět, ale zároveň svět, z něhož jako by se vytratilo něco lidského a přibyl jen další chlad. Místo, kde Andrej sice jen tupě hleděl do výtahu, ale mohl tam čekat na svou Kristýnu, je ztraceno a zbylo z něj jen nekonečné bílo a řady obrazovek. Jako by anibarevnějšídoba nedokázala člověku dopřát spočinutí a svým způsobem zasahovala až do jeho nitra. A možná je v tom ukryto i určité zklamání z doby, do které byly vkládány velké naděje, aby se vlastně ukázalo, že i ona dokáže duši přidávat bolesti.  Když tu se přeci  jen po další Andrejově prohře znovu objeví další světlo. Je možné, že ho čeká ještě jedna cesta, Ta sice vede přes střepy a mizející páru, které naznačují, že něco bylo zničeno, to však neznamená, že se z trosek nemůže zrodit něco nového. I kdyby to mělo znamenat naprosté odtržení od reálného světa. Vyznání, které už nikdo nečekal, vymeňování si pohledu, letmé ladné dotyky, polibek...a nakonec vymizení až tam kamsi do nebeského prostoru. A rozezní se ŽILETKY. Nádhera. Vrcholná lyrika, niterné, éterické, nadpozemské.   Jako by i mě ten závěr přenesl s Andrejem a Kristýnou kamsi do nebes, jinam..  Mavám jim. Snad jim tam už bude dobře. A děkuji za mimořádný zážitek. ❤️

V mých očích jde, promiňte, že to tak píšu, o neupřímný film o lásce, která utíká od reality, ani se nepokouší do ní vejít, aby ji proměnila, posvětila a nakonec i vykoupila. Význam slovního spojeníležérní přístupsi vykládám dvoupólově a zde jej cítím negativně, až se mi vynořuje a nejde vytěsnitPseudo.Pan Topolpatřil na pódia, do básnických sbírek, do „havlovského světa“, ovšem na plátně vlastní postavě (jaksi postupně, nenápadně) odděluje hlavu od těla a staví se k tomu vlažně. O kapelePsí vojácije zbytečné se rozšiřovat, ta zůstane LEGENDOU.Pozn.: V sekciHrajízde chybí  jméno vynikající české, především divadelní herečkyVěry Kubánkové.

Během dlouhé sekvence na vysokém komínu jsem lapal po dechu, bojoval jsem se se svým neklidně tloukajícím srdcem a s nemalým pocitem závratě vnímal cestu na příliš vzdálený vrchol, po jehož snad i zbytečném dosažení zbývají jen dvě možnosti: sejít s pocitem, že už není kam kráčet dál, nebo zůstat s možností zneužít svou pozici tam nahoře a riskovat o to déle hrozbu děsivě otřesného pádu. Ještě během celého následného pobytu Andreje na psychiatrii jsem předchozí strhující prožitek z místa nahoře vstřebával a rozdýchával. Šlo přitom jen o vrcholně sugestivní vyvrcholení filmu, který již působil na mě hypnoticky nejen díky zvoleným tmavomodrým filtrům i v nejedné scéně před tím. Zdeněk Tyc měl svého času dar vyprávět silný příběh v dlouhých, zdánlivě nedějových obrazech a pohrávat si formálně s retro stylem navozujícím potenciálně starší dobu vzniku. Tycův retro styl se tady ve srování s jeho debutem dost liší, přesto zůstává navýsost nezaměnitelným. Vrstvením a pečlivým skládáním oněch dlouhých, zdánlivě bezobsažných záběrů dokáže ve vyprávění mezi roky 1984 a 1994 vypovědět mezi řádky víc, srovnat při procházce stejnými prostory ve dvou dekádách pociťované změny s novými přínosy i trpkým zbouráním něčeho dobrého z minulosti, sdílet i pocity zklamání a skepsy nad novým osudem společnosti po původně snad toužených změnách i ujistit se, že hřejivá láska je možná v každé době bez ohledu na dění kolem. PoVojtěchovi řečeném sirotek(1989) jsem si při pohledu na další režisérovou filmografii nedokázal představit, že Zdeněk Tyc mohl natočit ještě další pětihvězdičkový film... a onŽiletkamisnad i překonal svůj debut! Dochází zde po celý čas na spoustu výborných scén, včetně armádního výcviku, a vedle již zmíněných kladů potěšilo i obsazení vedlejších rolí, zvlášť Ivy Janžurové (která své nejsilnější scény sehrála beze slov) a Tomáše Hanáka (který snad jako jediný přispívá i odlehčením).[90%]

Moc povedný film se spoustou zajímavých aspektů. Celkově by podle mě mohl být trochu kratší, ale i tak mi celý děj přišel zajímavý, jeho postavy do jisté míry také. Některé části filmu byly obzvlášť pozoruhodné, například celá scéna na komíně byla podle mě fantastická a plná symbolismu. Celý film je určitě plný různých symbolů a jiných věcí, které by se daly různě analyzovat. Prezentace je velmi pozoruhodná, nejdřív mi přišlo zvláštní, že některé scény jsou brevné a ostatní černobílé, pak jsem si všiml, že i to má svůj rytmus a nějaké to hlubší mínění. Střih ale nebyl nejlepší, v některých scénách jsem se kvůli němu trochu ztrácel. Herecké výkony byly skvělé, Filip Topol to v hlavní roli podle mě zvládl na jedničku. Hudba byla taky fantastická, i když mi některé tracky přišly trochu zvláštní.8/10

Tema stav neci duse. Neni tu pribeh, jen situace.Kdo je on?Vztah nefunguje. Kazda scena je moralni marasmus- beznadej.Zasveti, raj,ocistec.Sklenena budova vyzaruje chlad. Film je unikatni tim, ze nesdeluje myslenku, ale z platna na nas prskne dojem .Stoupani na komin je takova symbolika snaha z temna do nebes.