Žiletky (1993)

V mých očích jde, promiňte, že to tak píšu, o neupřímný film o lásce, která utíká od reality, ani se nepokouší do ní vejít, aby ji proměnila, posvětila a nakonec i vykoupila. Význam slovního spojeníležérní přístupsi vykládám dvoupólově a zde jej cítím negativně, až se mi vynořuje a nejde vytěsnitPseudo.Pan Topolpatřil na pódia, do básnických sbírek, do „havlovského světa“, ovšem na plátně vlastní postavě (jaksi postupně, nenápadně) odděluje hlavu od těla a staví se k tomu vlažně. O kapelePsí vojácije zbytečné se rozšiřovat, ta zůstane LEGENDOU.Pozn.: V sekciHrajízde chybí  jméno vynikající české, především divadelní herečkyVěry Kubánkové.

Během dlouhé sekvence na vysokém komínu jsem lapal po dechu, bojoval jsem se se svým neklidně tloukajícím srdcem a s nemalým pocitem závratě vnímal cestu na příliš vzdálený vrchol, po jehož snad i zbytečném dosažení zbývají jen dvě možnosti: sejít s pocitem, že už není kam kráčet dál, nebo zůstat s možností zneužít svou pozici tam nahoře a riskovat o to déle hrozbu děsivě otřesného pádu. Ještě během celého následného pobytu Andreje na psychiatrii jsem předchozí strhující prožitek z místa nahoře vstřebával a rozdýchával. Šlo přitom jen o vrcholně sugestivní vyvrcholení filmu, který již působil na mě hypnoticky nejen díky zvoleným tmavomodrým filtrům i v nejedné scéně před tím. Zdeněk Tyc měl svého času dar vyprávět silný příběh v dlouhých, zdánlivě nedějových obrazech a pohrávat si formálně s retro stylem navozujícím potenciálně starší dobu vzniku. Tycův retro styl se tady ve srování s jeho debutem dost liší, přesto zůstává navýsost nezaměnitelným. Vrstvením a pečlivým skládáním oněch dlouhých, zdánlivě bezobsažných záběrů dokáže ve vyprávění mezi roky 1984 a 1994 vypovědět mezi řádky víc, srovnat při procházce stejnými prostory ve dvou dekádách pociťované změny s novými přínosy i trpkým zbouráním něčeho dobrého z minulosti, sdílet i pocity zklamání a skepsy nad novým osudem společnosti po původně snad toužených změnách i ujistit se, že hřejivá láska je možná v každé době bez ohledu na dění kolem. PoVojtěchovi řečeném sirotek(1989) jsem si při pohledu na další režisérovou filmografii nedokázal představit, že Zdeněk Tyc mohl natočit ještě další pětihvězdičkový film... a onŽiletkamisnad i překonal svůj debut! Dochází zde po celý čas na spoustu výborných scén, včetně armádního výcviku, a vedle již zmíněných kladů potěšilo i obsazení vedlejších rolí, zvlášť Ivy Janžurové (která své nejsilnější scény sehrála beze slov) a Tomáše Hanáka (který snad jako jediný přispívá i odlehčením).[90%]

Moc povedný film se spoustou zajímavých aspektů. Celkově by podle mě mohl být trochu kratší, ale i tak mi celý děj přišel zajímavý, jeho postavy do jisté míry také. Některé části filmu byly obzvlášť pozoruhodné, například celá scéna na komíně byla podle mě fantastická a plná symbolismu. Celý film je určitě plný různých symbolů a jiných věcí, které by se daly různě analyzovat. Prezentace je velmi pozoruhodná, nejdřív mi přišlo zvláštní, že některé scény jsou brevné a ostatní černobílé, pak jsem si všiml, že i to má svůj rytmus a nějaké to hlubší mínění. Střih ale nebyl nejlepší, v některých scénách jsem se kvůli němu trochu ztrácel. Herecké výkony byly skvělé, Filip Topol to v hlavní roli podle mě zvládl na jedničku. Hudba byla taky fantastická, i když mi některé tracky přišly trochu zvláštní.8/10

Tema stav neci duse. Neni tu pribeh, jen situace.Kdo je on?Vztah nefunguje. Kazda scena je moralni marasmus- beznadej.Zasveti, raj,ocistec.Sklenena budova vyzaruje chlad. Film je unikatni tim, ze nesdeluje myslenku, ale z platna na nas prskne dojem .Stoupani na komin je takova symbolika snaha z temna do nebes.

Když je moon v Utahu, chytáme se za hlavu, zalitý v olovu, únavou na hubu. Pocity jak žiletky, žiletky mý baletky, a v pustým dni, pustý bradavky. Jedeme ve vlaku a v podstatě furt, s peklem a andělem, než se nadějem. Žiletky na těle, žiletky v těle, žiletky ve vlasech, žiletky a jeden steh. Filip Topol 1988. Nedoceněný film, který i mně, který psal o mistrovi Topolovi bakalářskou práci, zůstane vážně nedoceněn. Má svou poetiku, má svou intelektualitu, čerpá z prvků Tarkovského, ale mohl dát mnohem hlubší strukturu a závěry, než ve finále podal. Má pár krásných scén, ale mohl jich dát mnohem více. A to si Topol zasloužil, protože byl géniem písma, géniem existenciality, géniem empatie. Ale co dělat.... Chce se mi spát. Když přijdu ráno domů, sednu si a zapnu televizi. Venku choděj krásný holky, začíná novej den. Ale co s tím, záchod je ucpanej, a žiletky jsou tupýýýýýýýý.  I am lucky, vždyť ty taky... Budem spolu, pouštět draky... Ahoj, Filipe, tam nahoru. I já se brzy rozloučím s Kiliánem, neboj se.