Zeď (2012)

Psychologické drama o prežití  na samote v lese. Po tom čo nevideteľná stena uvazní ženu daleko v horách na samote sa tá musí začať obracať aby prežila. Spoločnosť jej robia zvieratá a premýšlanie o živote. Zábery nemeckej prírody sú moc fajn tak isto hudba a hlboké premýšlanie o živote smrti motore ísť vpred. Ako jednohubka na večer postačí.

Uvažoval som o hodnotení niekoľko mesiacov a aj tak dávam iba alibisticky 3* ...Originálnanemeckápredlohaje pre mňa velmi kontroverzná, a film ju kopíruje... konzervatívny ekologizmus, zavrhnutie modernej spoločnosti, psychológia vyrovnávania sa so samotou, prechod na samozásobytelský spôsob života no a samozrejme radikálny feminizmus obviňujúci muža ako nositela všetkého trápenia a ničenia/deštrukcie v protiklade k slabšej a preto empatickej, starostlivej, ku všetkému živému láskavej, pokoj vzývajúcej a pokoj šíriacej žene... v podstate dokonale podprahovo vytvorený konflikt žena, nositelka harmónie a života vs. muž, nositel nepokoja a zmaru ... Viac k tomu asi nikdy nenapíšem - nech si to pozrie a posúdi každá diváčka a každý divák

Zápisník jedné uvězněné ženy. Uvězněné na dvaceti kilometrech čtverečních krásné alpské přírody. Pokud bych měl být někdy, někde vězněm, tak tady prosím ano. Film vám neodpoví proč. Ale obšírně se pustí do příběhu jak. Jak přežít s jednou kravou, psem a kočkami na omezeném prostoru, kde vám je partnerem kromě výše jmenovaného pouze matička země.Jak přežít s myšlenkami, které tuhle nekonečnou samotu doprovázejí. Pölsler vystačil s málem, ale řekl toho poměrně dost.

Připojuji se k menšině s vysokým skóre. Tento film předpokládá určité naladění diváka, jenž oceňuje absurdní či magické prvky a emočně silně odpovídá na bezvýchodnost určité životní situace. Ostatní se mohou nudit. Je dobře, že o osobní biografii hlavní hrdinky se nedozvíme nic, její minulost nabízející potenciální „vysvětlení“ vzniklé podivnosti by jen odváděla pozornost od jejího aktuálního absurdního „údělu“. Důležité sdělení je, že ani člověk žijící v těsném sepjetí s přírodou se nemusí stát šťastným, není-li takový způsob života autentický. Jakoby nepovšimnut zůstává fakt, že jediný další člověk, jenž neznámo jak pronikne za zeď do hájemství hlavní postavy, přináší zlo. Ač tento moment působí značně misantropicky, film není agitkou za útěk před civilizací, do divočiny, naopak reflektuje potřebu blízkosti a důvěrnosti. Mimořádné ocenění si zaslouží práce s kamerou a hudebním doprovodem.

"Boží poklop skleněný, pod ním život zklidněný." Maj recht, pane Pölsler, s tou inovací. Kdo by dnes četl knížky, stačí filmy, ve kterých se nám ty knížky celé přečtou. Čili romány ve 3D. Můj dojem z Marlen Haushofer a jejího názoru na svět: autorku zřejmě opustil partner, navíc po smrti psa zůstala na světě úplně SAMA, se suicidálními myšlenkami. Z depresí se však vypsala v knize, což je rozumné. Jaké trauma utrpěl režisér Pölsler netuším, ale já z jeho filmu značné. Shrnutí myšlenek: kočky jsou dobré, psi jsou fajn a chlapi jsou zbyteční.  Správná žena je nejšťastnější na samotě u lesa, jako úplně poslední člověk na světě, pak teprve její život dává ten pravý smysl. Viz naše Gertruda Brunhildovitá, která je, na rozdíl od konzumního, prohnilého a duchem chudého světa TAM VENKU, velmi bohatá. Má psa, kočku, krávu, býčka, bílou vránu a celoživotní zásobu dřeva do kamínek. Taky pramenitou vodu, horský vzduch a výhled na panoramata. Dále propisku, tři balíky dopisních papírů a utkvělou představu, hraničící s bludem, že se nalézá ve skvělém filmu. Hlavně však vlastní pušku na střílení zbytečných chlapů. Prásk! Jedna rána stačí.