Arrietty ze světa půjčovníčků (2010)

Veľmi pekný film od štúdia Ghibli. Animácia je ako obvykle 10/10. Dej je v istom slova zmysle podobný, ako v ich neskoršom filme When Marnie Was There (chorľavé dieťa pošlú na vidiek, kde si nájde nezvyčajnú kamarátku, s ktorou sa ale musí napokon rozlúčiť), avšak tento film je v tomto ohľade viac pochopiteľný pre mladších divákov a nerozoberá zložité témy, ako Marnie. Balansujem medzi 4/5 a 5/5.

Ač jde o čarokrásný film, od studia Ghibli mám laťku nastavenou velmi vysoko a tento film mi přijde poněkud slabší. Mnohé Mijazakiovské motivy se opakují (střet lidského a kouzelného světa, silná hlavní hrdinka, v pozadí churavící vedlejší postava a mnoho dalších archetypů), to vše známe už z Totora a vrací se v různých variacích, jež mi však tady přijdou plošší a už tolik nefungují. Postavy obecně jsou všechny poněkud jednorozměrné, nejvíc mi to asi vadilo u stereotypně neurotické matky a zbytečně padoušské Haru. Padouši obecně bývají v Mijazakiho filmech ambivalentní zajímavé a hluboké postavy, to mě na nich vždycky bavilo, tento film však jakoukoliv hloubku postrádá. Filosofické otázky a rozpory, jež střet světa lidí a půjčovníků nastoluje, zůstávají takřka nedotčeny (srovnejme například s princeznou Mononoke, kde je divák v dilematu příroda vs lidi jaksepatří vykoupán). Film je krátký a má jen jednu jednoduchou linii, která se poměrně předvídatelně vyřeší. Souhlasím se Zízou, na konci má člověk pocit jakéhosi ochuzeného "a to je všechno?" Přesto se nenechte od filmu zcela odradit, zůstává esteticky úchvatný, hudba je skvělá a člověk se rozhodně nenudí. Jen je to holt film spíše pro menší děti, nedosahuje na filmy jako je Princezna Mononoke, Zámek v oblacích či Cesta do fantazie. Spíše se podobá Totorovi, ve srovnání s ním mu však chybí mu ona kouzelná a snová surreálnost i propracovanost postav.

Minimalistická rozprávka ktorá ma opantala jednoduchosťou. Občas naozaj poteší vidieť film čo ladne kĺže po povrchu a miesto tradičnej dejovej kostri iba predstavuje svet očami netradičných postáv. Divácky ide o krásny relax bez potreby rozmýšľať. Jedna z tých komornejšich ghiblioviek a predsa tak čarovná.

Nádherný, na první pohled takový pohodový, poklidný a dokonce zábavný, ve své podstatě však velmi smutný pohádkový příběh o setkání dvou osamělých mladých lidí bez budoucnosti. Svět pidilidí je kouzelný a do nejmenšího nápaditého detailu nádherně promyšlený, animace jako vždy úžasná tak moc, že se příště chci narodit animovaný v tomhle světě. Poetické, laskavé, něžné, ale také melancholické a nesmírně dojemné, ale takovým nevtíravým způsobem, ze kterého nemáte pocit citového vydírání. I to pohnutí (a vlhké oči) se dostaví až se zpožděním, až s ozvěnou, která  rozechvěje mysl když se do ní prožitek ukládá. Pro mně je pak vrcholem dojemná scéna loučení krásně podbarvená nadějí. Možná to bylo oproti jiným ghibliovkám až příliš prosté, ale v tomto případě prostě platí, že v jednoduchosti je krása. A nejen pro to, že dá vyniknout všem těm drobným detailům a nevyřčeným slovům a pocitům.

(Eigasai 2025) Nie je to tuctový rozprávkový príbeh, lebo (pomerne kruto) ukazuje, ako sa svet dospelých líši od sveta detí, a zároveň deti neidealizuje (postava chlapca vnáša do mikrokozmu maličkých dramatické zmeny, o ktoré vonkoncom nestoja). Chlapcov vážny zdravotný stav nie je prvoplánové hranie na city, lebo práve choroby spôsobujú "expresné" dospievanie, po ktorom už na život nepozeráme rozprávkovými očami - skrátka to nejde a to čarovné už nevnímame. Nikto zrejme nestojí na strane detí tak neochvejne ako Hajao Mijazaki (autor scenáru).