Zapomenutá Františka Plamínková (2020)

Byla statečnější a odvážnější než leckteří muži. Přednášela v Evropě i USA, sdílela masarykovské ideály, učila, psala, bojovala za důstojné postavení žen. Díky ní bylo právě před 100 lety v ústavě ČSR zakotveno volební právo žen... Jako první Češka vystoupila s projevem před spojenými národy, přijal ji prezident Roosevelt, vystupovala na desítkách kongresů v evropských zemích i v USA. Františka Plamínková, politička, učitelka, bez nadsázky žena světového formátu. Postavení žen její doby je z dnešního pohledu nepředstavitelné. Nejen společenské normy, ale také právo jim vyhradilo pozice občanů druhé kategorie. Ženám bylo upíráno právo studovat, volit, rozhodovat o svém životě, a dokonce i vlastních dětech. To vše se Plamínková rozhodla změnit bez ohledu na to, že vděk a slávu za to rozhodně nesklízela. Změnu rolí nepřijímali lehce muži, ale ani všechny ženy. Přesto neúnavně prosazovala základní práva, která odstartovala změnu postavení žen a jejich proměnu v nezávislé bytosti. Velkého vítězství dosáhla v roce 1920, právě před sto lety, kdy bylo v československé ústavě zakotveno volební právo pro všechny bez rozdílu pohlaví. Tím ale její mise neskončila. Podílela se na vytvoření mnoha dalších zákonů, a to nejen těch, které ženám pomohly získat nezávislost. Nelehké práci obětovala osobní život, nestala se manželkou ani matkou. Byla to žena, která neuhnula před nikým a před ničím a za své pevné morální postoje nakonec zaplatila cenu nejvyšší. Po Mnichovu cíleně nevyužila možnosti zachránit se odchodem do zahraničí a svůj konec zpečetila nepřijetím ďáblovy nabídky na záchranu života, když odmítla veřejně odsoudit atentát na Heydricha. V roce 1942 byla popravena. Přesto se na tuto mimořádnou ženu, která pohnula dějinami, takřka zapomnělo. Film Zuzany Zemanové připomíná její dramatický osud.