Zabiji Nixona (2004)

"Vysvětlete mi to pane Bernsteine. Já chci jen kousek toho amerického snu. To chci vážně tak moc…“Životní příběhSamuela Bycka,ústřední postavy tohoto filmu, je moc smutný. Životní ztroskotanec, který selhal postupně jako manžel, sourozenec, zaměstnanec a nakonec hlavně jako člověk, to je Samuel Byck. Nevím, zda dotyčný před onou tragickou událostí na letišti Baltimor skutečně napsal onen poměrně dojemný dopis skladateli a dirigentu Leonardu Bernsteinovi. Každopádně tahle forma výpovědi o způsobu přemýšlení tohoto nešťastníka, byla poměrně silná, zvláště když byla doprovázena krásně melancholickou Beethovenovou hudbou (Bernstein a Beethoven to jde určitě k sobě) . Na co jsem musel v průběhu celého filmu poměrně dost myslet, bylo otázka, proč životní ztroskotanci tak často viní ze svého selhání druhé lidé a mnohdy i celý systém ("obyčejný člověk nic nezmůže, protože systém je prolezlý rakovinou…"). V průběhu film mi bylo Bycka někdy docela i líto. Určitě měl v jistých chvílích právo na to cítit se svým okolím i celou společností  opomíjen, nepochopen a možná i dehonestován. Přesto, když třeba říká svému černošskému příteli, že"v této zemi otroctví neskončilo, jen nám dali jiné jméno: zaměstnanci", přišlo mi ta jeho přecitlivělost už poněkud za hranou. Ale co by člověk asi měl chtít od někoho, kdo sama sebe vnímá jen jako bezvýznamné "zrnko písku"...

Rozmýšlel jsem, zda dát 3 nebo 4 hvězdy. Kdybych posuzoval výkon Seana Penna, tak jasná pětihvězda. Velmi dobře zahrál postupné nervové zhroucení, které hlavní postavu vede až k myšlence na atentát. Na jedné straně je divákovi hlavního hrdiny až líto, protože zažívá neférovou sérii životních ran, na druhé straně působí od začátku tak trochu labilně a vytváří dojem, že si za mnohé z problémů může svým přístupem k životu a k systému, s nimiž se prostě nedokáže vyrovnat. A k tomu moje oblíbená Naomi Watts. Ovšem spád filmu je na úrovni slabšího konverzačního divadelního představení. Je to Penn, kdo zachraňuje film, který by bez jeho výkonu byl jen velmi průměrným dramatem.

The Assassination of Richard Nixon je především postavené na vývoji hlavní postavy, s kterou nás tvůrci dokonale spojují. Dávají ji do extrémní karikatury, která se však odráží v nás samotných. Nebýt výkonu Seana Penna, je tento snímek průměrný. Skvělé herectví vše ale zachraňuje a dodává nám nádhernou psychickou sondu do jedné choré duše.

Postava Sama Bickea, zoufalce a nýmanda, ke kterému se americký sen otočil prdelí, ve mně probouzí přímo hmatatelnou úzkost. Stejně jako v Scorseseho Taxikáři vidíme hlubokou osamělost a emoční vyprahlost vykořeněných mužů, out-siderů, kteří v pronajaté garsonce potichu jako myšky čistí zbraně a kutí plány, jak spáchat atentát na nějakého domnělého nepřítele. Proč to dělají? A proč by ne. Nemají co ztratit a odtržením od společnosti jsou už napůl šílení, někoho povraždit jim připadá jako to jediné rozumné, co teď musí udělat, je to jejich poslání (v uvozovkách samozřejmě).____Ještě bych rád poplácal po virtuálních zádech Naomi Watts, ta její vychrtlá, vyzývavě oblečená servírka s nadměrně vyvinutými kousacími svaly, chladná a zlá (z nezbytí a z nouze a z ojebání životem a možná už odmala), to by nikdo jiný takhle bravurně hnusně nezahrál.

Nudný film, ajkeď výkon Seana Penna dosť ťahá hore. Najväčšie negatívum bol plochý scenár a minimum zaujímavejších scén. Aspoň pár momentov pri ktorých by som súcitil s hlavnou postavou alebo jej prial by zdvihlo dojem, no nič také som nenašiel. Atmosféra beznádeje iba v náznakoch a motivácia ku kľúčovému činu nebola dostatočne uveriteľná. Zabijem Nixona je priemer ako vyšitý. 2* je pre neho málo lebo vlastne neurazí a dopozeráte ho bez problémov, no od 4* je strašne ďaleko. Verím tomu že za rok zabudnem že niečo takéto existuje, čo je škoda lebo námet mal niečo do seba.