Vůně jalovce (2021)

Čekal jsem více. Zajímavé drama pokrývající složité rodinné vztahy na ose babička, otec a syn, kde problémy či tajemství každého z nich těžce ovlivňují zbylé dva. Nakonec to vyústí v pochopení a očekávaný konec. Nádherné prostřihy na novozélandskou krajinu a vynikající výkonCharlotte Rampling.Ta prostě ty protivné role umí na jedničku.

Ruth:„Väčšina ľudí má rada západy slnka. Ja zbožňujem východ slnka.“Táto veta ma oslovila až po skončení filmu. Východ slnka na vrcholku kopca, kam sa Ruth nemôže dostať bez pomoci. Názov filmu – jalovec môže byť mätúci, kým si neuvedomíme, že je surovinou, z ktorej sa vyrába gin. A gin hrá tretiu úlohu v príbehu. Ruth, Sam a džbán ginu vždy v správnom pomere s vodou a citrónom. Scenár je pomerne šablónovitý a na konci vo mne zostalo podozrenie, že niečo podobné som už videla. Príbeh s odkazmi na nezmyselnosť vojny, problematickú pubertu a zvláštnych kamarátov Sama, pre ktorých je život nekonečná párty. Možno mala viac priestoru dostať Sarah a menej otcova neschopnosť postarať sa o mamu a syna. Charlotte Rampling tú "ježi-babičku" zahrala parádne.

„Nebe si za peníze nekoupíte.“ - „Co mi tedy můžete nabídnout?“ - „Inu, jestli v sobě nemáte víru…tak nic.“ - „V tom případě běžte do prdele.“Ruth je všechno jen ne milá a laskavá babička Boženy Němcové. Je to zahořklá, nepříjemná, arogantní panovačná babizna, které by se měl člověk vyhnout obloukem. Anebo se pod tím tvrdým zevnějškem skrývá i něco jiného? Režisérův celovečerní debut mě bavil. Zpočátku se člověk dívá na vše pouze z perspektivy Sama, který přišel ke starání se o babičku (s níž nemá vytvořené žádné pouto) jako slepý k houslím, navíc bez jeho souhlasu i jakékoliv morální povinnosti. On i Ruth jsou pořádní paličáci, babička ještě o něco větší, a divák sleduje souboj dvou eg a bitvu nervů. Pak však dojde na pomalé, postupné hledání si cesty k sobě a navazování nového vztahu. V těch chvílích je film příjemný, se tam vykouzlí i úsměv na tváři. Konec je asi očekávatelný, v některých ohledech i trochu klišoidní, ovšem je fér uznat, že tvůrce Matthew Saville se alespoň snaží, aby to nebylo až příliš. Za mě to budou slušné 4*.

Ruth se s nikým a ničím nepáře. Nikdy nebrala ohled na nic a na nikoho. Dokonce ani na sebe. Když ji ale osud svede dohromady s jejím dospívajícím a stejně tvrdohlavým vnukem, kterého vlastně pořádně nezná, je to pro ni příležitost, jak se ohlédnout za svým životem a zjistit, že jsou na světě lidé, které stojí za to milovat. Silný, podmanivý film, který si pohrává s věčnou otázkou života a smrti jinak, s nesamozřejmou ironií a nadhledem, s pocitem, že žít se má naplno, navzdory věku a lékařským diagnózám. Dokonalá, dechberoucí, vroucí, strhující, vtipná i vášnivá Charlotte Rampling by si za svůj výkon bezesporu zasloužila Oscara.

Nechala jsem si na hodnocení odstup několika dní, ale stejně to jsou jen tři hvězdičky. Kladla jsem si otázky, na které jsem ve filmu nenašla odpovědi. Zajímalo by mě, proč babička neměla zájem vidět svého vnuka dřív. Nebyla dobrá matka, žila si svůj život bezohledně podle svého, o syna se moc nezajímala, milejší jí byl alkohol a muži. Sedmnáctiletého vnuka viděla poprvé? Neznám žádnou ženu, která by nemilovala své vnuky. Její arogantní chování se nedá vysvětlit ani nemocí a blížící se smrtí. Vnuk truchlí po své matce, o které jsme se nedozvěděli nic. Má spolužáky (nebo snad kamarády), s kterými téměř nekomunikuje. Od počátku bylo jasné, kam film míří. Že ti dva, babička a vnuk, k sobě najdou cestu. Téma, které mohlo být zajímavé (babička byla válečná fotografka), nebylo nijak rozvedeno. Pár fotek a k nim žádné povídání. Změna chování obou protagonistů je nevěrohodná. Podle mě by sblížení dvou lidí mělo být založeno na komunikaci. A tu jsem postrádala.