Vrahové mezi námi (1946)

K tomuto filmu jsem se nachomýtl náhodou v berlínském kině, což zajisté přispělo k tomu, že jsem se nechal naprosto unést na atmosféře poválečného Německa v autentických kulisách a dovolil jsem vlastně jednoduchému filmu, aby na mě tolik zapůsobil. Proto dávám plný počet, přičemž tak beru v potaz i dobové souvislosti, které myslím omlouvají častou doslovnost scénáře. Ta je navíc dostatečně vykompenzována i řadou subtilních a decentních scén. Filmový jazyk, kterým režisér Wolfgang Staudte disponoval, dokáže tento paradoxní mix prodat bez obtíží. Vyschízovaný doktor, který se bojí krve a hledá vykoupení, zastupující existenciální úzkost celého poválečného světa v kontrastu s žoviálním továrníkem, jenž už dávno spálil mosty za válečným běsněním, je trop dovedený k dokonalosti. Neméně působivá je i linka starého pána očekávajícího návrat svého syna z fronty jako druhý příchod. Jedině postava Susanne, fungující především ve vtipné dynamice s doktorem Martensem, je hrubě nevyužita. Dobové zplošťování ženy do její určené role je zde velmi patrné. A ačkoliv film skončí poměrně náhle na pointě válečné viny, k níž jako by to celé směřovalo, myslím, že Vrahové mezi námi mají mnohem více hloubky, kterou mohou nabídnout i dnešnímu divákovi.

Tím, že byl film natočen v Německu rok po skončení války, působí všechno velmi autenticky. Místo kulis skutečné rozbombardované a zničené domy, i to prožité utrpení lze ještě v mnohých tvářích přečíst. Obzvlášť u lidí, kteří se jenom mihnou v komparzu a nepatří mezi hlavní herecké představitele. Přesto, že válka už skončila, je pro hodně lidí obtížné, najít sílu k tomu začít zase žít. Pokud tedy mají nějaké svědomí a nejsou imunní vůči utrpení druhých. Mimo jiné vyplouvá na povrch bolestivý fakt, že ti největší viníci se rychle otřepali a snadno nabrali druhý dech. Vzpomněla jsem si přitom na  E .M. Remarqua, který se po skončení II. Světové války odmítl vrátit do Německa a usídlil se ve Švýcarsku, poté, když zjistil, že vysoké funkce ve státě ovládají mnohdy zase titíž lidé, co za vlády nacizmu.

Ja, jakozto clovek, ktory sa zvysoka vysral na filmovu teoriu a na zonglovanie s odbornymi termitmi z filmovej teorie som rovno radsej zaviedol filmovu prax. Sice neviem, co je naracia, viktimizacia, rigidne paradigma a neviem definiciu krasy, no viem, ze toto kulisy neboli ani za picu. Teda pardon, to mi zase uslo, a chcel som pochopitelne napisat ze kulisy tu neboli vobec. Film udajne vznikal na konci WWII a obzaloba vojny je mimoriadne silna. To som si vsimol, tie chirurgove masakry co ho prenasledovali bych nechcel mat, do toho sa riesi laska a pruser s byvalym dostojnikom Wehrmachtu : 85 %

Filmy natočené bezprostředně po události mají v sobě většinou něco naivního, ale současně autentického a něco autentického, které se zdá po čase být naivním. Na rozdíl od současných fimů z II. svět. války, které nejen rozmělňují a zpochybňují, ale přímo přepisují dějiny, je tento fim nikoli o "vrazích mezi námi" (tedy těch, kteří považují "výrobu helem z hrnců v době války a hrnců z helem v době míru" za přirozený a spořádaný chod věcí), ale o "citlivých lidech mezi námi", kteří sice odmítají spolu-vraždit, ale na chodu věcí se podílejí jen nepřímo. Dr. Hans Mertens sice nemůže hromadným popravám zabránit, ale také jeho snaha o prosazení spravelnosti ztoskotává na jeho vnitřní nemohoucnosti (tři snad upřímné, ale neúspěšní pokusy o zabití haptmana) a překotné a nadměrné citlivosti (během chvilky se pokusí o vraždu, provede tracheostomii a vyzná lásku). Nicméně vrahem není, ale není ani typickým Němcem (echter Deutsche).

Východoněmecké studioDEFAv prvním roce svého působení vyprodukovalo hned několik filmů (namátkouIrgendwo in Berlin- který mimochodem patří stejně jakoVrahové mezi námimezi tzv. Trümmerfilm, neboli filmy točené v troskách, reflektující provizorní podmínky své doby, v tomto případě rozbombardovaného Berlína- neboDie Fledermaus), z nichž ale nezpochybnitelně vyčnívá právě snímekVrahové mezi námi. A to hned na několika úrovních.Za prvése jedná jak o první snímek již zmiňovaného studia, tak o úplně první německý film po 2. světové válce.Druhourovinou rozumím rovinu tematickou: niterné vypořádání se s neduhy války a s jejich nepotrestanými úlisnými veliteli, kteří káží vodu, ale pijí víno. Je fascinující, že tento film vznikl pouhých několik měsíců po prohrané válce (námět se pravděpodobně začal rýsovat již v období posledních týdnů války, což mimo jiné podtrhává sílu výpovědi).A za třetímě na filmu velmi zaujala stylistická složka, která se tak dostává minimálně na úroveň formálního systému. Je zde patrná snaha o ozvláštnění syntézou dvou tradic – italského neorealismu a německého expresionismu. Oním spojením vzniká mimořádná atmosféra bezútěšného Berlína, kdy v interiérech vynikají prvky expresionismu a v exteriérech prvky neorealismu. Kromě těchto dvou tradic a jejich působení, se dá vysledovat mnoho dalších, stylisticky opojných aspektů. Je to například živelné rámování a neustále měnící se úhel. Nebo rámování objektů (většinou lidských postav) skrze různé předměty. Může to být i flashback, jehož emoční sílu podchycuje právě styl, respektive důraz na detail ve spojitosti se zvukem. Zajímavé jsou i hrátky se zrcadlovými záběry a jejich význam, variující se na konci (a tak dále)… Je škoda, že tenhle kvalitní prvopočátek studiaDEFAnení veřejnosti tolik známý, přestože je divácky velmi atraktivní a má potenciál stát se kanonickou klasickou (leč potenciál nevyužitý/nevyužitelný?). [KINEMATOGRAFIE VÝCHODNÍHO NĚMECKA]