Vojna a mír IV: Pierre Bezuchov (1967)

Poslední částVojny a mírje vlastně tím, čím předchozí nebyla a přitom bych si ji takovou přál. Napoleon došel do Moskvy, tam na spoustu místních čeká masakr, velkolepé město je zdevastováno, plné shořelých budov a lidí bez jakékoli budoucnosti, jelikož přišli o všechno a to ostatní jim berou Francouzi. A v čele všeho Pierre Bezuchov, který si teď svoje pošlapování okolo situace bez většího zapojení do ní vyžere i s úroky. Je to patetické, s podivně přešťastnělým happy endem a lehce prvoplánově moralizující. Ale tentokrát jsem s tím neměl problém, jelikož něco takového se od závěru "největší historické epopeje všech dob" s astronomickým rozpočtem dá čekat, zvlášť když jde o ruskou adaptaci jednoho z nejikoničtějších děl ruské literatury. A neměl jsem výhrady ani k megalomanské velkoleposti, jelikož tady šla ruku v ruce s doposud vytvořenými emocemi k postavám a jelikož se jejich osudy pomalu, ale jistě blíží ke konci příběhu, je taky jasné, že každá zde dostane velkolepé uzavření toho svého. A jedno krásněji zpracované než druhé, včetně pár zajímavých (a co nejstylizovaněji podaných) existenciálních úvah, zvlášť od Bezuchova. Pro mě tedy nejlepší část celé epopoje, která mě oproti všem předchozím oslovila výrazně nadprůměrně a zanechala i dost silných dojmů. O to víc pak nelituji času do toho vloženého - byť bych ho nelitoval ani tak. CeláVojna a mírmá opravdu hodně do sebe a právem si drží tak vysoký status, jen je na mě až tak přehnaně velkolepá, že se to u mě místy míjelo účinkem. Silné 4*

Vojnu strieda invázia napoleónovskych vojsk do Moskvy a ich následný odsun, kde Rusi nezabudnú tisíckrát spomenúť, ako vyhnali nepriateľa z Ruskej zeme. Najzaujímavejšou časťou posledného filmu tetralógie je pustošenie a požiar Moskvy, ktoré sú opäť natočené veľkolepo. Nešetrí sa s budovami, exteriérovým priestorom i mohutnosťou ohňa, ktorý rozožiera nielen budovy, ale aj duše jej skľúčených obyvateľov. Vo filme je to podané tak, ako keby oheň zapáli Francúzi, pri rabovačkách, lenže skutočnosť bola predsa iná a mesto si zapálili sami Rusi. Masové scény odsunu vojsk a zajatcov v krutej ruskej zime tiež stoja zato, aj keď sa v nich z hľadiska deja už toho veľa nedeje. Záver okrem hutnej dávky veľkého pátosu ma bohužiaľ trochu nudil a záver poslednej časti tak končí s pachuťou nedokončeného, alebo nenaplneného.

Čtvrtý filmový díl epopeje dle stejnojmenného literárního díla Lva Nikolajeviče Tolstoje sleduje obléhání Moskvy napoleonskou armádou. Polní maršál Kutuzov se rozhodl k něčemu, co i dnes je na diskuzi. Ale vyšlo to a Tolstoj z toho udělal sice křehký, ale emocionálně velmi silný obraz doby. Doby, kdy silný duch obyčejných obyvatel Moskvy dokázal předčít očekávání v postoji proti nepříteli. Tolstoj sice kladl důraz na hrdinství Kutuzova, avšak především poukázal na obyčejný lid, který nebyl jen v pozadí či v pozici objetí, ale dokázal být, jak se jednoduše říká, hlavním motorem historie. Ale jak podtitul názvu tohoto snímku napovídá, centrem příběhu je především Pierre Bezuchov, jehož prostřednictvím se, mimo jiné, vine filosofie o smyslu života, který má právě v době války největší váhu. U toho filmu, tedy, kromě válečných operací, logik, příprav a činů, stojí za to pozorně naslouchat každé vyřčené slovo, které jsou hodně k zamyšlení. Toho se nejvíce dotýká  samotný závěr filmu dávající v mysli diváků pocit předpokladu o budoucím osudu všech postav příběhu. A bez patřičné pozornosti toho bude málo kdo schopen. Přepracovat do scénáře rozsáhlé literární dílo nikdy nebylo jednoduché a ani nebude, takže i v této pozici je potřeba skutečného mistra. Srdcem filmového zpracování Sergej Bondarčuk, stojící za režií, scénářem a rolí Pierra Bezuchova, který se zhostil úkolu nelehkého, ale ve výsledku úctyhodného, a i když by se nějaký ten škraloup jako obvykle našel, z technického hlediska naprosto nepřekonatelného. Koneckonců, pro Rusko by to jinak byla hodně velká ostuda, kdyby se mu nepodařilo překonat předchozí zpracování z roku 1956 v koprodukci USA a Itálie. Takže po zhlédnutí celé této příkladné koncepce už jen zbývá upřímně odpovědět na otázku, jestli je hlavní mír či nikoliv. Ostatně, v oblasti občanských sporů se na toto téma vede diskuze dodnes.

Dost velké zklamání. Na to, že má poslední díl více stopáže než minulý, tak oproti ostatním dílům se defacto většinu času nevěnuje postavám a jejich zakončení. Na místo toho utahaně mapuje dobytí Moskvy a francouzský ústup. A když už přijde čas na postavy, tak až 20 minut před koncem, a za cenu obrovské zkratkovitosti. Ach jo. Ve výsledku to působí velmi neuspokojivě, zvlášť u tak velkolepého eposu. ... Ale nevadí. Cesta je přece důležitější než cíl, ne?

Čtvrtý díl opět nabízípůsobivé obrazya to hlavně v první půl hodině, kdy Rusové opouští Moskvu a následně ji zapálí, ale zbylá hodina je plná nepříliš souvislých výjevů, patetického žvlatlání a pění ód na ruské vítězství, přičemž já nemohl jinak, než fandit Francouzům, protože příběhově to (celé) nefunguje... On totižBondarčuk nebyl schopen dramaticky vystavět vyprávění, které by bylo koherentní, jasné a tematicky vybroušené- popřípadě adaptovat materiál tak, abych dokázal splynou s postavami a sdílet jejich radosti a smutky (protože věřím, že Tolstojovi by se to dařilo když ne zcela, tak snad aspoň lépe). Každopádně pokud diváka nezajímajpostavy(v horším případě ho vyloženě obtěžují), tak je pramálo zainteresovaný do celého dění, kterým nás ty postavy provází a skrze které by nám měly být krystalizovány témata, jimž se dílo věnuje.<Podrobněji jsem se tomu věnoval již v recenzích k předchozím třem částem, takže se nechci opakovat... Řeknu tedy jen, že ačkoliv tahle adaptace ruské klasiky nese jistoupůsobivost, protože Bondarčuk umí používat kameru a (někdy) volil esteticky zajímavé prostředky vyjádření, díky nimž mi film přišel na v jistých ohledech a na svou dobu poměrnědynamický(v jiných ohledech je zasutahaný) a zároveň nese jistouvelikost, protože autor dostal od státu obrovské prostředky a komparz z řad Rudé armády, takvýsledný dojem zůstal velmi negativní, protože je to celé otravněpatetické,narativně rozkmodrcanéa na to konto i mnohdy nejasné či nepříliš jasné, čímž bych se opět dostával k postavám - k tomu, jak neautenticky a neumětelsky jsou nám předkládány vztahy a dialogy mezi nimi či jejich vnitřní pochody mysli.Zde by se měly uzavírat příběhy všech tří hlavních postav (Andreje, Pierra a Nataši a na ně navázaných motivů), ale kvůli výše zmíněným scénáristickým neschopnostech to nikdy nesepne. Všiml jsem si, že i jiní diváci píší, že příběh po úvodu jaksi vyzní do ztracena, což je takovej neobratnej a vágní způsob, jak poukázat na Bondarčukovu spisovatelskou neschopnost vystupňovat naraci.Veškerá jeho síla plyne jen z obrazů, na což mohu říci, že ta jeho adaptace je dobrá leda tak na screenshoty.Rovněž je jeho dílo protkánoproruskoupropagandouavšemožnou oslavou ruství, jenž jakoby bylo synonymem všeho pravdivého, krásného a obecně dobrého, kteréžto tvrzení se zdá býti obzvláště ohavné těm, kdož četliSouostroví Gulagnebo se zajímají o současné dění na Ukrajině. Chápu však, že je to něco za něco - stát poskytne prostředky, ale něco si tam protlačí. Ruka ruku myje. Tím je ovšem umění devalvováno.