Kdo se bojí Virginie Woolfové? (1966)

Prvá časť spočiatku potvrdzovala moje predsudky voči filmu prameniace z divadelnej predlohy – sledujeme dlhú konverzačnú scénu odohrávajúcu sa v jednej izbe, čo, samozrejme, obmedzuje možnosti filmového média. Presnejšie povedané, obmedzuje ich, ak vaším kameramanom nie je Haskell Wexler. Kamera ťaží z interiérov maximum a pocitu „filmovosti“ napomáhajú aj scény situované mimo domu manželského páru (bar, ale najmä konverzácia manželov v záhrade). Film stavia hlavne na Albeeho abrazívnych a čiernohumorných dialógoch a hereckom koncerte celého ansámblu, z ktorého o kúsok vyčnieva neskutočný Richard Burton stvárňujúci profesora Georga oscilujúceho medzi polohami sebaistého britského patricija a kariérne frustrovaného podpapučiara. (4.5/5)

Zajímalo  by mě, do jaké  míry filmová fikce podobá skutečnému manželskému soužití Burtona a Taylorové. Upřímně takovou ženu  bych po svém  boku nesnesl,  protože  první hodina patřila  neskutečné herečce Taylorové,  která snad každých pět minut ponižovala a urážela svého manžela a přímo se mu smála do obličeje .Říct   ty bys mě nezabil . Ty na to nemáš,  ty jeden ubožáku!!  Nikdy. neříkej nikdy.  Ve druhé  polovině  filmu se karty obrátily a byl  to Richard Burton,kdo  tahal za nitky a určoval, co jak bude. Amsábl  se povedl do slova a do písmene. Výborná konverzačka  v alkoholovém provedení.🥃🥃 Mike Nichols  mě tímto filmem překvapil, protože po Absolventovi je to druhý nejlepší režijní počin.

Ako hru by som si to veľmi rád pozrel v divadle, pretože filmovo funguje naozaj fantasticky. Diela typuCarnagemilujem, ale od tohto som nemal príliš veľké očakávania, lebo na prvý pohľad nevyzerá úplne lákavo a podobné cenami ovešané snímky sú väčšinou záležitosťou špecifického merítka pre špecifickú sortu ľudí, kde rovnaký efekt má u obyčajného diváka málokedy šancu sa dostaviť. Tu však ide o hodne hodne príma pôsobivosť ako takú, a teda pojem akýchkoľvek predsudkov sa absolútne nejaví byť namieste. O scenári sa ani netreba baviť, ten je natoľko úchvatný, že ho človek poriadne ani nestíha naplno vstrebať. Čo by som ale určite vypichol je výborný výkon menej výraznejSandy Dennis, na ktorú sa v superlatívoch stále akosi zábúda, a ktorá ma ohromila viac než známejšia pani precenená.

Film stojí a zároveň padá na svojej divadelnosti. Nesie presne tie typické klišové znaky, ako mnoho iných klasických filmov natočených podľa predlôh divadelných hier. Komorná zostavička, relatívne chudobné prostredie pozostávajúce z 2-3 miestností a ostro podrezané jazýčky každej zo súčasnených postáv. Najlepšie, keď sú omámené alkoholom, aby vypľuli všetko, čo ich svrbí na duši a ešte aj o trochu viac. V závere si navzájom vypovedajú toľkú špinu, až sa akoby všetko touto skrývanou-neskrývanou žlčou vyriešilo. Zvrat však nečakajte. Komické však je, že hoci postavy pijú celú noc, jeden pohárik strieda druhý, nožičky sa im postupne motajú, jazyk však nie a v závere sťaby vytriezveli a šperkujú svoje ukričané monológy tak, že i profi novelista by bledol závisťou. Apropo ukričanosť - ktorú tak na filmovom plátne neznášam - moje uši dostali riadne zabrať. Takmer celý film som nerobil nič iné, len stišoval a následne zvyšoval hlasitosť, pretože postavy prechádzali zo šepotu k totálnemu kriku, že mi vlasy vstávali dupkom. A rovnako tak plynulo prechádzali postavy od hnevu k žiaľu, od žiaľu k hurónskemu smiechu a späť k hnevu. A takto dokolečka dokola ako na kolotoči - samoúčelné emócie - podľa hesla: čím väčšie, tým "lepšie". Samozrejme, film sa môže oprieť k kvalitných hercov, prinajmenšom o trojicu z nich, kde Taylorová násosku ani nemusí hrať - je to celá ona. A ani ten kamerový vizuál nie je na divadelnú hru odohrávajúcu sa iba v dvoch miestnostiach vôbec zlý. Milovníci divadelných hier budú určite krohkať blahom, my milovníci filmového umenia to napriek nejakej tej časovej ujmy nejako prežijeme. Opäť však platí, že nie každá divadelná hra je vhodná aj na filmové prevedenie.

Temné, hluboké, lehce satirické a dost cynické psychologické drama o jedné postarší intelektuální středostavovské manželské dvojici. Manžel Jiřík je spíše klidný typ intelektuála, je to profesor dějin na univerzitě v Nové Anglii, zatímco jeho žena je spíše hlučná, veselá, ale také líná a dost znuděná. Je to navíc dcera rektora univerzity, a ti dva se právě pozdě v noci vrátili z večírku, který organizoval právě Martin otec. Po návratu domů chce Jiřík spát, ale Marta mu oznámí, že se chce ještě bavit a že pozvala domů další hosty – mladý páreček Nicka a Honey. Nick je učitel biologie na stejné univerzitě, je to celkem atraktivní mladý muž (bývalý boxer) s vypracovanou postavou, a Honey je taková trošku jednodušší holka, které se chce často zvracet a pořád mluví něco o tom, jak se jí něco líbí nebo nelíbí. Marta do Jiříka neustále šije a dobírá si jej před hosty, říká o něm, že není pořádný chlap, že nikdy nebude ředitelem katedry dějin, ale že je spíše taková „plíseň“ nebo „hniloba“ katedry dějin. Poté se jde Marta převléct do vyzývavých šatů a společnost jí při tom dělá Honey. Marta poví Honey o jejich synovi, který má slavit šestnácté narozeniny. Jakmile se o tom dozví Jiřík, tak se naštve a řekne Martě, že to neměla dělat. Líbila se mi scéna, jak Jiřík zabrousil do sklepa pro svou brokovnici a zamířil na Martu, která jej celou dobu pomlouvala na gauči, a vystřelil na ni deštník. Jiřík a Nick mají na zahradě rozhovor, kde se Nick přizná, že si vzal Honey jen kvůli penězům, a protože si myslel, že je těhotná. Jiřík zase poví Nickovi o tom, jak omylem zabil svou matku a později také otce. Nick se chce dostat na vrchol katedry biologie a myslí si, že Marta by mu s tím mohla pomoci. Následně chce mladý pár domů a Jiřík trvá na tom, že je zaveze, nakonec však skončí všichni čtyři v zájezdním hostinci, kde si spolu Nick s Martou krásně a vyzývavě zatancují. Marta neustále kritizuje Jiříka, což on bere jako hru s názvem „pomlouvání hostitele“. Po skončení této hry má přijít další hra s názvem „hupnutí na hostitelku“. Marta začne vyprávět o Jiříkově neúspěšném spisovatelském pokusu, kdy Jiřík napsal knihu o chlapci, který zabil své rodiče, a její otec – rektor – mu vydání románu zatrhnul. To Jiříka nasere a málem Martu zardousí. Poté všem poví o svém dalším románu, který je o učiteli a jeho ženě, kterou si vzal jen proto, že mu nakecala, že je těhotná. Honey je sice blbá, ale pozná, že je to o nich a uteče pryč. Pak jsem se trochu ztrácel, ale v zásadě došlo k tomu, že Jiřík došel domů a viděl v okně ložnice Martu, jak si užívá s Nickem. Objeví se zde také Honey, která už jen mele opilecké nesmysly, ze kterých si Jiřík odvodí, že skutečně těhotná byla, ale potratila. Marta není příliš spokojená se sexuálním výkonem Nicka a říká, že pouze Jiřík ji dovede učinit šťastnou. George přinese Martě kytici a následně si oba dělají z Nicka svého sluhu a ponižují jej. No, a nakonec Jiřík řekne, že právě obdržel telegram, že jejich syn je mrtev. On ho prostě zabil, protože o něm Marta mluvila. Prostě je to celé takové trochu zamotané, neustále se o něčem mluví, chvílemi je to vtipné, jindy to nedává moc smysl, a všichni čtyři hlavní protagonisté jsou tak trochu pošahaní. Název filmu vychází z písničky „Kdo se bojí Virginie Woolfové“, kterou se bavili hosté na večírku pořádaném rektorem. Film také zobrazuje celkem typické soužití postaršího manželského páru, tudíž je podle mě spíše určen pro tuto cílovou skupinu.