Vincent, François, Paul a ti druzí... (1974)

Už od pohledu chlápci v letech, manželky bych řekl mladší, oproti anotaci v brožuře k festivalu infarkt na Vincenta přichází až později, ke konci, nicméně tak dlouho podnik vedl aby neudělal opatření co kdyby...? Takže to mě překvapilo, jinak to bylo prostě o jejich životě. Filmu chybí švih, nějaká akce, ale možná je v současnosti také dost říkají s není problém jej uplatnit do přítomného času, až moc skutků ve filmu mi přišlo aktuálních.

Dobře odvyprávěné výseče ze životů tří ze čtyř hlavních aktérů, jeden byl po celou dobu upozaděný a dostával nepoměrně méně prostoru. Neděje se jim nic mimořádného, řeší relativně všední problémy. Osobně mě nejvíc zaujalo, kde všude a jak moc se tehdy kouřilo. Kvůli tomu ale tehdy tenhle film jistě nevzniknul. Mohly se v něm poznat milióny lidí v kapitalistických zemích, byl to film o nich obsazený charismatickými herci a krásnými herečkami. A jinak? Fakt nevím...

Realistické vzťahové a osobné problémy vyššej strednej triedy, stretávajúcej sa na letných piknikoch, v kaviarňach, baroch a iných spoločných akciách nikdy netvorili prioritnú oblasť osobného filmového interesu. Na druhej strane hercov Piccoliho či Depardieua mám zafixovaných ako tých, čo sa v priebehu kariéry nebránili rôznym experimentom a artom. Žiadne umelecké hody to však v tomto prípade neboli. Skôr s dobou zastaraný, tradičnejší kus. Pretože, hoci problémy nevery, neschopnosti dokončiť dielo, či peňažné problémy sú zdanlivo nekonečné, spôsob ich zachytenia v tomto filme sa dá prirovnať k priemeru spisby obdobia literárneho realizmu. Snaha o pravdivé zachytenie životných rozporov sa miesi s útržkami rozhovorov, občasnými vyhroteniami názorov až napokon ústi v upokojujúcom konci. Celé dielo ma odér vznešenej nudy, snaha postihnúť život v celej jeho kráse zloženej z frustrujúcich vzťahových problémov, krízy stredného veku, prchavosti i radosti je zrejmá, no táto snaha má do značnej miery otupené hroty.

Reziser Claude Sautet /Docela Obycejny Pribeh/ a jeho tvorba ma nebavi, a doteraz som jej neprisiel na chut. Ako pribeh o 3. kamaratoch a ich problemoch v sukromnom zivote je fajn, herci vedia hrat, ale odznie na moj vkus privela prazdnych tlachaciek o medziludskych vztahoch. A zadruhe, Claude -Sautet je v tomto pripade len za rutinera bez invencie, bez kuska originality. Hroza, bieda bola dopozerat to. 50 %

Po dokonalých "Nelly a monsieur Arnaud" a "Un Coeur en hiver" byl pro mne tento film asi až moc melodramatický... Jak říká klasik, nostalgie je stesk po něčem, co jsme nikdy neměli. Možná proto mi scény rodinných oslav, kde místo dialogů slyšíme jen úryvky hovorů a celé je to podbarveno hudbou, připadaly občas nepravdivé.

Přesto je Sautetova poezie všedního života přítomna.... A já si nikdy nemyslel, že mohu být dojat při scéně zápasu v boxu.