Docela obyčejný příběh (1978)

Romy Schneiderová byla ve své době bezesporu úžasně charismatickou osobností. Příběh sebevědomé Marie pokoušející se o návrat ke svému bývalému manželovi (též fešný Bruno Cremer) v jejím podání nebyl sám o sobě vůbec špatný. Pokud byli oba spolu na scéně, byl to prima zážitek. Ten zbytek byl na mě ale až moc upovídaný. A ta vedlejší dějová linka o nešťastném osudu manžela Mariini kamarádky Gabriely mi zas do celého děje filmu moc neseděl. Celkově tedy za mě jen průměrné hodnocení byť herectví (i krása) Schneiderové byly silně nadprůměrné.

Podstatně věcnější a méně poetická moralita, než jaké ve stejné době točíval Eric Rohmer. Tam, kde se tento básník soustředil na dialog a v jeho síle i slabostech věrně zazrcadlil mluvčí i jejich světy se všemi slabostmi, krizemi a konflikty, upřednostňuje Sautet dramatickou sekvenci, která zpravidla plamenně stráví celé hercovo vzepětí, jehož dým záhy odvane do dalších scén, v nichž již nehrozí nic otrávit. Zpětně se tak všechna exprese neutralizuje jako nemístné, ale odpustitelné faux pas. Postupně se ovšem zdá, že je takovým zanedbatelným omylem život sám o sobě, a v tomto směru příhodně otevírá film nezaujatě snímaná scéna interrupce (polarizovaná závěrem s příslibným novým těhotenstvím). Sebevědomí, které Romy Schneider po celou dobu této „povídky o ničem“ vyzařuje, zákonitě zaráží a jeví se hlavní slabinou snímku. Přezíravá a bohorovná se z letargické nehybnosti probouzí jen v těch nejvypjatějších okamžicích; jejich vzepětí však záhy vyrovnává chladným soudem všemu rozumějící projektantky a klidné tempo banality nic k vyhlíženému konci nepopožene. Jakkoliv mimický stereotyp ovládá i Cremerova hrdinu, dokáže na rozdíl od své bývalé partnerky na emoční dno opravdu sestoupit a v temnotě bilance se načas zabydlet a vyvodit z vlastních prohřešků důsledky. Odjezdem z místa špatných rozhodnutí se ale z docela obyčejného příběhu zcela neztratí: jeho návrat předznamenává nadcházející příchod jeho potomka - ale to je už jiný (opravdu jiný?) příběh.

Tak to ne. Docela obyčejný příběh začíná tím, že čtyřicetiletá Marie jde na potrat. Ten, s kým „to“ čeká, není špatný a vlastně je s ním docela spokojená, ale prostě protože proto. Po spoustě nezáživných peripetiích (jako ze života) připitomělá hrdinka docení svého ex. Obsazení okouzlující, ale příběh je šedivý a mozková šeď to není, přátelé.

Romy, Bruno a Claude, a přesto jen 3*? Když příběh je odtažitý, hlavní postavy nepřístupné a divákovi je jedno, jak to celé dopadne, body nezachrání ani původní dabing s ojedinělým počinem ČT, která scénu vystřiženou při premiérovém vysílání nově dodabovala (tleskám, tak se má zacházet s původními dabingy). Marie se motá mezi Sergem a Žoržem, ale jak to celé dopadne, vás možná zajímat nebude. Scény s kamarády byly otravné, to venkovské bydlení s partou přátel mi připomnělo jeden Allenův film.

Docela obyčejný příběh řešící vztahy, místo v životě a okrajově starosti v zaměstnání nepozvedne ani francouzský šarm, ani Romy Schneider zosobňující půvab a eleganci, ani stylová atmosféra sedmdesátých let, jejíž podmanivost ostatně naplno zafunguje až ke konci, kdy se životy pohnou. Na to je prostě příliš obyčejný.