Verführung: Die grausame Frau (1985)

Pozoruhodné dílo.

Svedení: Krutá žena je jeden z nejpodivnějších snímků nového německého filmu, které jsem viděl. Režisérky zvolily hodně experimentální přístup a ten se promítnul do všech aspektů filmu. Film vypadá od začátku jako nějaký surrealistický sen a u některých scén jsem si nebyl jistý, jestli se pořád ještě jedná o výjevy ze skutečného světa nebo sny/představy postav. ___Hlavní hrdinka slečna Märsch vlastní uměleckou galerii, ve které předvádí divákům společně se svým ansámblem to, čemu se ve společnosti většinou říká perverze. Tu ale Madam Märsch nechápe jako něco negativního; právě naopak. Pro její galerii i pro celý film je klíčová věta „dělat něco překvapivého, to je umění.“ NaSvedeníse můžete dívat jako na nudný snímek plný úchylných lidí (přičemž pokud zastáváte toto stanovisko, dozajista dojdete k tomu, že i jeho tvůrci jsou úchylní), ale můžete se na něj dívat také jako na pokus o překročení hranic a snahu překvapit. Nejeden současný teoretik umění se domnívá, že tradiční krása jako taková je dávno mrtvá a že s přelomem tisíciletí je třeba hledat uměleckou krásu v odchylkách nebo dokonce v úchylkách. Z tohoto pohleduSvedenípředběhlo svoji dobu.(07.03.2011)

(NNF)SVEDENÍ: KRUTÁ ŽENA je ten typ filmu, u kterého je dobré být dopředu obeznámen s explikací režisérek, aby divák mohl docenit to, co by jinak mohl považovat za chybu a co by ho s největší pravděpodobností iritovalo. Osvětlení toho, že „nemá jít o realistický film s detailním popisem sadomasochistických praktik, ale o fantazii, která má v divákovi vzbuzovat touhu a posléze ji stále oddalovat, čímž se reflektují mechanismy masochistické touhy“, je tak velice nápomocné. Vyprávění je totiž založené na systematickém neuspokojování (neposkytování odpovědí) a oddalování či neukazování věcí, o kterých se jen mluví; snáz uchopitelné jsou akorát motivy podobností mezi postavami – mezi brunetkou a „starou lesbou“ Justin . Zato styl, u kterého někteří spatřovali inspiraci klipovou estetikou, onu touhu vzbuzuje, jelikož kamera není statická, ale fetišisticky se opájí objekty prostřednictvím dlouhých jízd. Zato práce se zvukovými efekty, které přicházejí nečekaně, a s více plány, kdy v prvním jsou stojící postavy pasivní, zatímco v druhém se za nimi něco hýbe (loď, auto, jeřáb…) je divácky velice nepříjemné. Už úvodní citát od samotného Baudrillarda dává jednak najevo, že půjde opravdu o hard-core dílo, jednak že půjde i odkrytí toho, jak je co (re)prezentováno (až nadužívání odrazových ploch, postavy vyměňující si dialogy ohledně své – subjekt, objekt, střídání rolí – pozice, přítomno natáčení výkonů, sledování záznamů a jejich komentování). Na co už ale nepřepraví ani explikace tvůrkyň, ani úvodní citát, to je poukázání na to, že ženy sice mají moc nad muži, protože ti jsou slabí – projevují „ženské“ emoce, ale ženy k takovému chování dospěly proto, že zažily nešťastnou lásku.(03.01.2011)