Velká svoboda (2021)

Po dlouhé době konečně zase narážím na queer drama, které mě chytlo a nepustilo. Příběh by sice snesl klidně i dvojnásobnou stopáž, aby se divák dozvěděl z minulosti obou protagonistů něco víc než jen útržky a aby se jejich vztah rozvíjel trochu organičtěji, uvěřitelněji, ale i tak to byl perfektní kinematografický zážitek. Zvláště se mi líbí hořkosladký konec, který otevírá filozofickou otázku, kolik různých podob vlastně svoboda má a jaká je její cena. Trochu mi to připomnělo Shawshank, ale přesto siVelká svobodadokázala zachovat vlastní poetiku, a vzdálená analogie tak byla jen vkusně zvoleným přínosem, nikoli přívažkem.

Franz Rogowski mi čím dál tím víc připomíná Joaquina Phoenixe. A to nejen co se týče vzhledu, ale oplývá i neobyčejným charizmatem a výrazným hereckým talentem. V roli homosexuála jsem ho ještě neviděla a musím uznat, že se s ní popasoval skvěle. Rakouský režisér a scenárista Sebastian Meise vsadil na syrovost, a tak se prakticky celý děj filmuVelká svobodaodehrává v drsném prostředí věznice. Nedívá se na něj vůbec hezky. U některých záběrů se slabším povahám může udělat až nevolno. Nicméně snímek má obrovskou výpovědní hodnotu o lidské podstatě a potřebě lásky. (80%)

Mě se film velice líbil. Zpočátku mi trošku vadilo to přehazování v čase, ale postupně jsem si zvykl a dávalo to smysl. Herectví Franze (Hanz) a Georga (Viktor) bylo dokonalé, především Franz se obnažil herecky až na kost, na dřeň a vůbec se nedivím, že získal za svůj herecký výkon tolik palem vítězství a nominací na filmových festivalech po celém světě. Zpracování bylo též úžasné, úplně mě to pohltilo, cítil jsem pot, špínu i zápach vězeňských kobek, dopracované do detailu (např. i zašpiněné nehty). Mé top hodnocení není ovlivněno ani tím, že film samotný vč. jeho tvůrců a herců získal 42 vítězství a 46 nominací rovněž po celém světě, hodnotil bych stejně, i kdyby film neměl ocenění žádné. Vnímám to i jako takové pokračování vynikajícího snímku Paragraph 175. Emocionálně silně-smutný prožitek vč. samotného závěru. Pánové Rogowski a Friedrich, smekám před vámi .... a těmi, kteří zde označili tento film za odpad, pohrdám. 4x10

Přetrvává zde obvyklý problém špatných queer dramat a to ten, že mimo svoje milostné preference zde nemají postavy žádný jiný charakter. Naštěstí to tentokrát relativně zapadá do děje, kdy protagonistovi, trýzněnému za svoji homosexualitu všemi navazujícími státními systémy, nezbývá než mít ji jako jediný definiční rámec, který si s sebou může nést kamkoli. To ale pořád nic nemění na tom, že je to jenom jednoduchá historická obžaloba, ve které nemnoho nemluvných, nezajímavých postav obejduje dvě hodiny na čtyřech místech a to je sorrynotsorry dost otrava.

Zásadní příspěvek k žánru queer filmu. O stěží představitelné situaci homosexuálů v poválečném Německu se mi snad ani nechce rozepisovat, pro ilustraci odkazuji na dokumentParagraf 175od Epsteina a Friedmana.Velkásvobodanení dokument o útlaku gayů, ale vyprávěním intimního příběhu dvou trestanců působí neméně sugestivně. Žádná velká gesta, žádný umělý patos, zato prostor pro skvělé herectví.