V moci davu (2008)

De ofrivilliga nie je len film, ale aj súbor psychologických experimentov. Každá dejová linka ukazuje postavy, dá sa povedať obyčajných ľudí, ako reagujú v špecifických situáciách, kontexte a v rámci aj mimo kolektívu. Interpretácia výsledkov je na divákovi. Rozhodne som mala o čom uvažovať aj po záverečných titulkoch.

Filmařsky se jedná o zajímavé a originální (autentické) zpracování, sekvencí života několika skupin lidí a jejich chování a reakcí na podněty, které z většiny vytvářejí jiní lidé. Jako sociální sonda možná zajímavé, asi nejvíce se mně líbila holčička u tabule, která měla ukazovat větší čáru. Problém mám s tím, že v tom nevidím žádný příběh, žádnou spojovací linku než tu co jsem popsal výše.

Film vzbuzuje nepříjemné pocity, nijak výrazné, ale soustavné, jako kamínek v botě, mírná nevolnost, hlasitý rozhovor, co ruší od soustředění. Nejsou to nijak skličující úzkosti ani nezvladatelná, panická nervozita: právě díky divnokameře a absolutnímu pocitu opravdovosti situace, se dostavuje pestrá mozaika pocitů v iritujících, nepříjemných kvantitách - a vlastně i kvalitách, tedy v mezích skandinávské kultury (korektnosti, mlčení, nebo naopak otevřeně verbálně konfliktních situací či vyříkávání si, včetně třeba následné ostrakizace, poslušnosti..), čímž film tento “skandinávský fenomén” účinně a úspěšně konfrontuje.

Dnes již můžeme říct klasický Östlund, kdy každá jednotlivá scéna filmu přináší nějaký nepříjemný nebo alespoň trapný moment jak pro postavy, tak pro diváky. Jsou to takové ty každodenní situace vystoupení z komfortní zóny, které všichni důvěrně známe, a ve kterých se poznáváme. Bohužel autor tady kromě sociologické studie stádního chování lidí v davu nic moc dalšího nenabízí, a doporučit tak lze spíš jeho pozdější tvorbu. I ta však nejspíš málokomu přiroste k srdci, je spíš pro diváka takovým sňatkem z rozumu.

Oproti debutu už ide o vyzretejšie dielo, zároveň ale nemá ten anarchistický amatérsky drajv Mongoloida s gitarou. Osobne mi V moci davu ale sadol viac, Ostlund vhodne volí štylistické prostriedky a filmovú reč na vyjadrenie názoru, ktorý je daný už názvom filmu. Mne myšlienka akcie ovplyvnenej okolím pripadá originálna, najmä ak ju sledujeme prostredníctvom takto odťažitej mozaiky. Neostaneme však iba pri jednej téme. Takmer každý príbeh sa začne časom pomerne nečakane vyvíjať, niektoré však zaujmú viac, ďalšie možno menej. Napriek tomu celý film pôsobí veľmi celistvo. Rozhodne ide o dielo, ktoré si zamilujú hejteri dialógového snímania záber - protizáber.