Utama (2022)

Originálny námet z prostredia Bolívie a nekonečných plání v obklopení hôr. Treba uznať, že tie scenérie boli úchvatné. Horšie to už bolo so samotným scenárom a predovšetkým s jeho prevedením. Zápletka bola pomerne jednoduchá (aj keď v globále silná), no kto by čakal nejaké dramatické stvárnenie, tak bude rovnako sklamaný ako ja. Miestami to pôsobilo skôr dokumentaristicky, a mne osobne tu chýbalo viac dialógu a taktiež nejaká epická esencia. P.S. Lamičky boli podarené, ale to je na kvalitný film predsa len málo. 2*

Malý festivalový film a rodinné drama v pouštní oblasti. Náhorní plošina Altiplan v Jižní Americe působící až biblicky a malé životy manželského páru, který zde na samotě zřejmě žije celý život, ale zřejmě je vyžene sucho. Já za to nemůžu, změny klimatu jsem nepopíral, ale samé lamy podobné velbloudům časem lezou na nervy. Stařík je pase a žena se stará, aby byl na večeří plný talíř. Hudba a zvuky jsou přiléhavé, filmařina a vizuál překrásné a herecké výkony naturalistické. Film prostě sděluje lásku a tradici v době klimatické změny a rezignuje na příběh a akci.

Příběh o bolívijských stepních indiánech. Člověk by čekal, že jak žijí v souladu s přírodou, budou k sobě přímí a otevření, ale je to přesně naopak. Děda je sebestředný hňup a bába potřebuje, aby jí děda řekl, že s ním něco je, protože sama od sebe nevidí a neslyší, že chrchle jak tuberák. Kopnout do zadku oba. Tři tomu dávám jenom proto, že je to zajímavá sonda do monotónního stepního života.

Pomalá a nezáživná sonda do duše bolívijskej dedinskej duše, ktorá sa musí prispôsobiť novým klimatickým zmenám. Film, ktorý citlivo zobrazuje vzťah človeka a prírody a ktorá ale zároveň nie veľmi výrazným spôsobom upúta diváka. Musím ale vyzdvihnúť herecké výkony "nehercov", ktoré boli ozaj realistické a miestami veľavravné. V globále teda troška nuda, ale účel to plní dokonale. 65 %

Ubývá míst, kam chodívala pro vodu. ___ Český, potažmo evropský divák (zmiňuji to v kontextu toho, že film byl distribuován na evropských festivalech, mimo jiné i loni ve Varech, není tedy určen pouze pro jihoamerické publikum), si zhlédnutím filmu může - pakliže nic jiného - utvořit obrázek o životních podmínkách bolivijských indiánů. A to vskutku není zrovna málo, shodneme-li se, že o těchto oblastech a lidech v nich žijících zde většinově nevíme takřka nic. A tak máme před očima existenční závislost dvou staříků na pravidelnosti přírodních cyklů, jinými slovy jejich životně pociťovanou potřebu, aby tehdy a tehdy napršelo tolik a tolik (kvůli globální změna klimatu však už zřejmě nikdy nezaprší), střídmost v životních návycích (stravování, odívání, volný čas) a dennodenní lopotu, aktuálně propuknuvší generační konflikt (vnuk chce, aby si jeho prarodiče pomohli odstěhováním se do města, děd to však s hrdostí "gaučů", nositelů prastarých tradic, srostlých s půdou, zřejmě i s vědomím toho, že se blíží jeho smrt, zarputile odmítá; tady právě hovoříme o hlavní zápletce filmu, jež se může někomu zdát prostou, to však nevadí, film tento "nedostatek" kompenzuje kvazi-dokumentaristickými kvalitami, tj. neherci a autentickým prostředím) a projevy lokální pověrčivosti (scéna s obětováním lamy je pro mě jedním z vrcholů filmu, zkrátka proto, že jsem nikdy nic takového neviděl, měl jsem za to, že tohle už se prostě v 21. století neděje). Sociální antropologie/etnografie zkrátka vládne festivalovému filmu! "Jestlipak víš, jak umírá kondor?" 75 %