Ultras (2020)

Místy je to skutečně vhled do skupiny postižené lobotomií. Na straně druhé, "ULTRAS" odpovídá na velké množství otázek, které si lze pokládat při pozorování extremistických skupin. Potřeba někam patřit a cítit nějakou sounáležitost je v určitém věku silnější, než později. Je to především proto, že v nízkém věku nejsme schopni převzít odpovědnost za vlastní rozhodnutí, život, ujasnit si priority...Každá extremistická skupina nám nabízí myšlenku, údernost, jednotu. To jsou aspekty skupiny, které nás vedou k domněnce, že náš život díky ní má vyšší smysl/význam. To jsou otázky, na které se nám "ULTRAS" snaží odpovědět. Jakmile se dostaneme do kolotoče života, musíme vydělávat peníze, máme vlastní rodinu a potřebujeme zde být i pro ní - priority se postupně mění a některá rozhodnutí není potřeba dávat na misku vah, prostě už nepřichází v úvahu vůbec. Náš smysl života se totiž změnil. V rámci tohoto prozření zjišťujeme, jaké zástupné božstvo v našem životě sounáležitost k jakékoli skupině hrála. O tom pojednává film. Pojednává také o mentalitě těch, kteří se k ULTRAS (a jiným) ochotně přidávají. Většinou se jedná o lidi z velmi nízké sociální vrstvy, rodinného zázemí a pravidelně podrývaným sebevědomím, kteří potřebují vlastní existenci dodat jakoukoli zdánlivě výjimečnou hodnotu, o jedince s podprůměrnou inteligenci, kteří stále (jako malé děti v předškolním věku) nejsou schopni rozumět vlastním emocím a proto je jejich jediný prostředek komunikace agresivita nebo o jedince, kteří jsou naopak inteligentní ale asociální - neumějí se začlenit do běžného fungování společnosti ale jsou dostatečně ambiciózní na to, aby měli touhu potom "vést lidi". Následně, vlivem toho, že jsou jednoocí králové mezi slepými se dostávají do vedoucích pozic těchto skupin bez ohledu na to, zda věří svému přesvědčení (jejich přesvědčení je v manipulaci). Tyhle tři stereotypy chování můžeme vypozorovat i u velkého množství extremistických politických stran, u extrémní levice i pravice - téměř kdekoli, kde se nachází cokoli "radikálního". Pokud od filmu očekáváte podobnou srandu jako v "Proč?", budete zklamaní. Tohle už si hlavní hrdina prožil a opakovat to nechce.

Film, který rozhodně není pro každého. Běžného diváka zřejmě příliš neosloví. Kdo se ale někdy pohyboval mezi fotbalovými skalními fanoušky, dokáže mnohem lépe pochopit mentalitu postav ve filmu. Zážitek nad tímto poměrně realistickým pohledem do vnitra fotbalových chuligánů ještě doplňuje luxusní hudební doprovod.

Tohle už tu bylo mnohokrát a mnohokrát ještě bude. Je jedno, jestli se chce jedinec vymanit z područí nácků. náboženské sekty, nebo, jako v tomto případě, ze skupiny neapolských ultras, ta šablona je vždycky stejná. A autoři se jí ani nesnažili nějak okysličit. Uznávám, že zaprášená atmosféra podepřená sociální situací všech přítomných byla působivá a casting proběhl na jedničku, ale co je to platné, když je celý koncept fádní a předvídatelný.Čekal jsem mnohem víc. 40%

Tématika futbalových chuligánov mi nikdy neprirástla k srdcu, ale na tento taliansky počin som bol celkom zvedavý. V prvom rade ma dosť prekvapilo, že len mizivé percento filmu sa odohráva priamo na futbalovom štadióne, a skôr sa dej koncentruje na to ultras zázemie. To by mi až tak nevadilo, keby to bolo aspoň o niečo zaujímavejšie a epickejšie. Lebo podľa mňa to bolo takmer absolútne bez konceptu, ako keby len taká sonda do každodennosti týchto temperamentných ľudí, ktorí žijú asi len pre futbal. Neviem, akosi som tomuto nikdy neprišiel na chuť, a tento film bol úplne mimo môjho záujmu. Zopár zaujímavých scén, ale to je akurát tak všetko!

Melodramatický snímek o zvláštní a fascinující kultuře hooligans. Násilí, sex, drogy. Je zde milostný románek a neustálá hrozba ve vzduchu. Sandro se rozhodl začít žít nový život a tak si film klade otázku "mohou být tito násilníci zachráněni?". Je to o správných rozhodnutích obou hlavních postav. Retro výprava se povedla, ale celkově to nenaplnilo svůj potenciál. Loni jsem byl na zahraničním kurzu, kde byl sympatický mladý velmi oddaný fanoušek SSC Neapol. Když byla Neapol vyražena z Ligy mistrů brankou v třetí minutě nastavení, tak plakal. Když jsem řekl, že sympatičtější je mi Juve, naříkal, že kvůli Juventusu jsou každý rok věčně druzí.