Ulička v ráji (1936)

Překvapivě povzbudivé sociální drama mě okamžitě zaujalo tím, jak zachycuje prostor – expresionismem poučená scéna plná tíživých a zneklidňujících křivek zesiluje osamocenost ústředního hrdiny i neuspořádanost, chaotičnost moderního světa v nekonečně krizi, rytmizované kataklyzmaty, extázemi a delirii. Tento dojem zesiluje i konflikt tří stěžejních dějišť: bezútěšná periferie s podivnou chýší pohodného, která spíše odpovídá organickým budovám pražského ghetta než mikrokosmu ustupujícímu novostavbám, pustá, nepříjemná a nebezpečná, se prvně střetá s lunaparkem, plným křiku, podbízivosti, zloby, necitelnosti, zábavychtivosti, nenasytnosti… Zatímco periferie připomíná Židovské město spíše Wegenerovo než Duvivierovo, pouť okamžitě připomene Kabinet dr. Caligariho; ostatně i tento slavný film otevírá dialog starého urbanismu se lživostí zábavních parků. Jakýsi pozitivní protipól přitom reprezentuje vila bohatého pana Brože, nečekaně pozitivně vylíčeného generálního ředitele, který vystupuje jako chápavý a nápomocný, ale přesto naprosto nedostupný – a tedy konkrétně blízký jen těm ojedinělým, kteří se k němu probojují. V tomto kontextu se odvíjí sujet parafrázující o patnáct let starší Chaplinův film Kid. Oproti němu se ale snaží podrobněji zachytit sociální realitu, prostředky vlastními mluvenému filmu jinak představit i rasa jako jiného tuláka (vyděděnce, psance) a i díky romanci nezaměstnaného malíře a holky ze střelnice rozvinout moderní universum outsiderů, jakýsi předobraz slamu ze Sicova Zázraku v Miláně. Řešení v moci peněz v rukách odpovědného muže sice není úplně nepravděpodobné, z hlediska logiky filmu ale působí nepatřičně, rozkladně. Otevírá-li film jakousi mentální stavbou bytostného cizinectví, nemůže vrcholit znovuzrozením v královském paláci.

Vážný, ale krásný, překrásný film. Z tvorby Huga Haase jeden z nejdojemnějších, možná ten vůbec nejdojemnější. Ne cholerik Načeradec, ne ironický Pešta, ale pohodný Tobiáš je tou nejlepší Haasovou rolí staršího muže, které jako pohledný třicátník zvládal s tak neuvěřitelnou věrohodností. Při nejmenším v rámci jeho československé tvorby (tu americkou ještě nemám celou shlédnutou). Zároveň jde o snímek, který je i po filmařské stránce velmi dobře udělaný a oplývá vedle fenomenálního výkonu Haasova, skvělého Štěpánkova a příjemných výkonů ostatních i kvalitním scénářem. K tomu je třeba zmínit některé až expresionistické záběry kamery s využitím světla a stínu a též výborný hudební doprovod E. F. Buriana, jehož rozvinuté náměty písně Skákal pes přes oves a v případě vánočních scén koledy Nesem vám noviny, obojí hozené do molových tónin, stejně jako romantická melodie v závěru film velmi vhodně doplňují. Snad jen linie s Hanou Vítovou a jejím milým byla zbytečná a dala by se v podstatě vypustit, ale nijak nevadila. Ostatně byla součástí sociální kritiky, která je ve filmu výrazně cítit. Máme tu vážné téma a plno dojemných a cituplných okamžiků, které jsou ale na vhodných místech okořeněny lehkým humorem, jenž lidskost snímku ještě podtrhuje, aniž by ovšem jakkoli ubral na napětí. Divák celou dobu trne, zda film skončí dobře nebo špatně, protože těch okamžiků, kdy se nabízí obě varianty, je tu hned několik. Nehodlám nic prozrazovat, tak pouze řeknu, že z mého pohledu skončil přesně tak, jak jsem si přála, a v závěru jsem za tento konec byla tvůrcům neskonale vděčná. Některé scény jako vánoční dárky či balení fiktivní večeře nepohnou snad jen člověkem se srdcem z kamene. Stejně jako v Bílé nemoci zde Haas svým civilním herectvím předběhl dobu. Před shlédnutím celé jeho české filmografie jsem ho měla zafixovaného jako rozpačitého milovníka z Děvčata, nedejte se či Ať žije nebožtík, s jedinou výjimkou v podobě profesora ve vynikající Mravnosti nade vše. Podobně to zřejmě má i většina ostatních diváků. Jen Pánbůh ví, proč televize reprízuje prakticky jen tyto jeho filmy, když šíře jeho hereckého (a vlastně nejen hereckého) záběru byla o tolik větší. Upřímně smekám, zde na čsfd už po několikáté, ale ono je skutečně zač. Měli jsme řadu vynikajících herců, ale jen málo herecky tak variabilních a schopných zahrát cokoli, kteří by dokázali fungovat i jako režiséři, scénáristé a producenti, hrát na prknech Broadwaye, sami natočit 16 vlastních filmů v Hollywoodu a současně přitom měli tak těžký životní osud. Výrok jednoho z recenzentů ve zdejší databázi, že nikoli Oldřich Nový, ale Hugo Haas byl Roztomilý člověk, bych podepsala. Jestliže jsem jinde uvedla, že neznám mezi prvorepublikovými snímky laskavější a i pro ty Vánoce vhodnější kusy než Nebe a dudy, Zlaté dno a Babičku s Terezií Brzkovou, tak ode dneška k nim přidávám i tento film. Fascinující, skvostný, autentický výkon Huga Haase, postava prožitá a pravdivá, film ryzí, velmi milý, hluboce lidský, nádherný, poetický, romantický, čistá exprese, hřejivá člověčina, zvláštní kouzlo, dobrosrdečnost, sentiment na místě, sociální drama o lidech se srdcem na dlani, všechna tato slova, která tu zaznívají v komentářích ostatních, jsou pravdivá a trefná. Ostatně mám pocit, že kdo se zuby nehty brání sentimentu, vlastně jen ze strachu utíká sám před sebou podobně jako pan Tobiáš na začátku snímku. Já se nebojím, a tak se slzou v oku a blaženým úsměvem na tváři udílím pět, naprosto zasloužených, hvězd.

Dojemné a zároveń utahané, bez jiskry. Děj poněkud jednotvárný. Nepřesvědčivá režie. A opět nelidský kapitalismus viděn přes růžové brýle = osud sirotka a starého chudáka se změní rázem jak v pohádce, jakou v kapitalistickém reálu asi sotva najdeme. ...Nevím, zda jsem správně postřehla, že pes se jmenuje Sylva a fenka se jmenuje Punt´a - pokud mě oklamal zrak, tak mě někdo opravte.

Snímek má za mě řadu povedených prvků, jako třeba hudbu (stačí hodit Nesem Vám noviny do moll a hned je to napínavý!), nebo herecké výkony Hugo Haase a super pejska. Oceňuji i závěrečnou bitku nebo pomrkávání na Chaplina. Zároveň je to ale naivní příběh, jehož půlku tvoří otravná romantická linka, která prakticky nesouvisí, kluk je hlavně ukňouranej a celý ten vývoj mě vlastně moc nebavil a zjevně mi Ulička v ráji nezahrála na tu správnou sentimentální strunu.

Hugo Haas ve své nejlepší formě. Scény s cirkusem mi připomněly o deset let mladší Právě začínáme, jako by se Slavinský tímto filmem inspiroval. Hvězdičku dolů za předvídatelnost, i když způsob Petříkova osvobození z cirkusu jsem vážně nečekala. Namísto poklidného nátlaku jsem se dočkala "přestřelky" ve stylu grotesek či v Knoflíkové válce.