Učená pře aneb Můj pohlavní život (1996)

Pre všetkých, ktorým snáď vadí, že na vzťahovú drámu je to snáď príliš uťahané a zdĺhavé, je potreba pripomenúť, že tu ide o UČENÚ ROZPRAVU. A tá býva málokedy zábavná, krátka alebo uzavretá. Naproti tomu, ak prijmete jej zákony za svoje, môže vás naplno pohltiť, rovnako ako rozosmiať alebo zahlušiť. Francúzske vzťahové filmy vždy radšej iba na vlastné riziko ! - a hlavne keď sa tvária artovejšie...

kecy, kecy, kecy o vztazích, intoši, kecy, kecy, pseudoitoši, kecy, kecy, nahá prdel, kecy, kecy o vztazích, nevěra, kecy, kecy, kozy, láska, kecy, kecy, intoši, kecy, kecy, kecy o vztazích, intoši, kecy, kecy, pseudoitoši, kecy, kecy, nahá prdel, kecy, kecy o vztazích, nevěra, kecy, kecy, kozy, láska, kecy, kecy, kecy ....

Rozhodně je to, jak už tu kdosi poznamenal, film o intelektuálech pro intelektuály. Komu je cizí univerzitní prostředí (a francouzské intelektuální klima zvlášť), tomu bude asi cizí i tento film. Protože to je právě mřížka s níž postavy přistupují ke svému životu, i když problémy, které se snaží řešit jsou asi stejné, jako u kohokoli jiného. Film mi svým způsobem připomínal Fowlesova Daniela Martina, a ano, i já jsem si zpočátku říkal, že těch sto sedmdesát osm minut je trochu moc. Ale podobně jako u Fowlesova románu, je přes občasné mělčiny (které se ale nevyhýbají ani kratším snímkům) stále co říkat.

Možná pro většinu lidí příliš dlouhý film jen o vztazích. Navíc z intelektuálního prostředí, takže se příliš neděje, zato se mluví. Díval jsem se na ten film s otcem: po pěti minutách říkal, že těch titulků je trochu moc a po čtvrt hodině spal. Taky jsem si v půlce musel dát přestávku. Ale komu je téma hledání dalšího žití s lidmi, s ženami, jen trochu blízké a dokáže najít v drobných detailech všedního hovoru to podstatné, to neuchopitelně důležité - tomu se tenhle film musí líbit. Hlavní hrdina Paul je rozhodně mnohem barvitější, než jak je tu některými komentátory líčen - a především, naučí člověka, že i ty největší prohry a nejnepříjemnější slova je možno brát s úsměvem... S úsměvem, v kterém je radost života - i přes dočasné prohry.

Nevím, koho mohlo napadnout, že tříhodinové vztahové drama by mohlo fungovat a udržet si náboj po celou stopáž, ale protože tohle není Bergman, tak to podle očekávání nevyšlo. Veškeré zajímavé dějové linie jsou totiž utopeny v nechutné rozvláčnosti a nesnesitelné délce. Hlavní problém scénáře je ale v tom, že nedokáže vystihnout ten správný moment, kdy zabrzdit či zrychlit a dělá to přesně obráceně. Nezajímavé dialogy roztahuje daleko přes pointu a myšlenky či činy, které by stály za vysvětlení nebo přiblížení zase šmahem škrtne a jde se věnovat dalším peripetiím hlavního hrdiny. V něm tkví druhý zásadní problém. Jak se můžu byť jen snažit soucítit s prvotřídním slabochem a zbabělcem, který zrazuje dívky, které ho mají rády, utíká od jedné k další a vždy po několika desítkách minut se zastaví na místě a začne odříkávat depresivní monolog ve stylu "Nikdo mě nemá rád". Navíc se ze svých chyb nedokáže poučit a svou pozici slabocha ještě víc zdůrazní v jedné z mála opravdu poutavých scén v závěru, kdy zcela minimalizuje svou hrdost a do telefonu žadoní u jedné z osudových dívek, aby mu řekla, že jejich snažení se o vztah za něco stálo. Jenže to už mi byl Paul dávno úplně fuk a jestli je tenhle příběh psán podle autobiografických zážitků scénáristy (a v několika místech to tak opravdu vypadá), tak bych ho snad ani nechtěl potkat. Stačilo tuhle Učenou při několikrát přímočaře posunout o určitý časový úsek dopředu a nechat diváka pátrat po tom, jak se vztahy hlavních hrdinů změnily a ne se motat ve stále stejných kruzích.