Vánoční příběh (2008)

Mám rád filmy kde sa riešia problematické vzťahy v rodine, no toto ma vôbec nezaujalo a aj poriadne nudilo. Neviem, či boli vadné titulky (často to tak vyzeralo), alebo boli blbo napísané dialógy, ale často mi nedávalo zmysel o čom postavy hovoria. Navyše tie postavy a vzťahy medzi nimi... matka tam rozpráva, že nemá rada svoje deti, ďalej sestra nenávidí brata a žena jedného z bratov chrápala aj s druhým manželovým bratom aj bratrancom. A do toho sa rieši rakovina a transplantácia, ktorá ale nikoho nevzrušuje. Síce akože vianočný príbeh, ale nejakú vrelú náladu alebo lásku by ste tu hľadali márne. Čakal som aspoň nejaký záver, ktorý tie vzťahy viac ozrejmí, ale nič.

Spletité vztahy ve kterých není snadné se vyznat. Rodina, která spolu mluví s chladným odsupem, situace, které jsou jakoby důvěrně známé, ale stejně máte pocit, že mnohem víc zůstano nevyřčeno, i kdyby to vyřčeno bylo, stejně to nepochopíte. Jako bych pozorovala nějaké dění za oponou nebo někde za tlustým plexisklem, vidím za ním lidi, ale nemůžu si na ně sáhnout a obraz je mírně rozostřen. K žádné z postav jsem nedokázala navázat nějaký vztah, nikdo z nich mi nepřirostl k srdci, žádnému z nich jsem pořádně nerozuměla. Pokud bylo záměrem ukázat právě tento chaos, pak se to beze zbytku povedlo.

Možné SPOILERY. V roce 2010 jsem film strašně moc chtěla vidět, ale nikde k němu nebyly titulky, tak jsem si je přeložila. Byly to moje první titulky, no a věřili byste, že mě to natolik otrávilo, že jsem film jako celek viděla až teď? A ani po dvou letech jsem na film nedozrála stále mi přišel chaotický....jasně vyznala jsem se v osobách líp asi než jiní, musela jsem se v tom orientovat, ale i tak mi to místy nedávalo smysl. Například kdo je sakra Anatole? Nějaký vlk? Co? Kdo je Spatafor? Pak se tam objeví nějaké Rosaimée..jo aha přítelkyně Abelovy matky Andrée...no prostě chaos. Vyznala jsem se v tom, až když jsem si postupně dělala rodokmenového pavouka:D Takže kdo by měl zájem vyznat se ve spleti postav, neváhejte a pište mi. Ovšem ani tak jsem nezjistila, kdo je Spatafor a Anatole. Film má zbytečně obtížné dialogy...aneb proboha, takhle někdo mluví v běžném životě? Leda tak akademici, ale běžný člověk asi stěží. A zdá se mi to, nebo v té jejich rodině, je každý buď na smrt nemocný, nebo mrtvý, blázen, cvok nebo případ do psychiatrické léčebny? Nechápala jsem proč syn - Paul říká své matce jménem - Elizabeth, vnoučata babičce taky říkají Junon. Pochopitelné to bylo jen u Henriho, jinak ne. No ale co se týče Henriho, co ten měl proboha za vztah se svou matkou, kterou nepovažoval za svou matku a všimli jste si, že jsme se vlastně nikdy nedozvěděli, co Henri udělal Elizabeth, že ho tak nenávidí a to nenávist je ještě slabé slovo. Taky mě dokázalo pobavit, že tahle rodina se směje výhradně v těch nejméně vhodných okamžicích. A je naprosto normální, když se vaše žena vyspí s vaším bratrancem a vy na ni ještě ráno v jeho posteli mrknete? Tohle je prostě vánoční příběh o rodině šílenců a bláznů, kde každý má svou divnou psychickou poruchu. Každopádně i tak musím dát 3* a silně jsem přemýšlela i nad 4, protože ač se to nezdá, film má své kouzlo...ale dám teda 3-4*.

Nevím, jak to ten režisér dokázal, ale poprvé v životě jsem usnula v kině - a tím nemyslím, že jsem si na pět minut zdřímla. Normálně jsem to zalomila na hodinu a půl a nejlepší na tom všem bylo, že když jsem se probudila a zhlédla posledních půl hodiny filmu, neměla jsem pocit, že bych o něco zásadního přišla......

Rodinná krv sa vrie a búri. Je chorá podobne ako matka rodu. Nezmieriteľnými konfliktami, nezahojenými rananmi, nenaplnenými láskami, nestretávaním. Vianočné veľké stretnutie rod možno vzpruží a zároveň pomôže rakovinou postihnutej matke, nutne potrebujúcej vhodného darcu kostnej drene. V čase, keď sa omieľa fráza o nemožnosti novej témy, ma francúzski režiséri každoročne presviedčajú, že existujú nielen nové témy, ale - ako napr. v tomto prípade - je možné vystihnúť staré známe motívy novým spôsobom. Povaha rodiny obsiahnutá formou. Fragmentárne, útržkovité úvahy vystihujú vnútornú komplikovanosť najužšieho ľudského spoločenstva. Desplechin tam vkladá i rôzne drobné motívy, odbočky, udržiavajúce pozornosť publika počas pomerne dlhej stopáže (osobne ma napr. fascinovala na tabuli vzorcami napísaná matematická úvaha o časovej pravdepodobnosti ďalšieho žitia matky, v prípade, ak sa podvolí, resp. nepodvolí operácii). Celok sa tak podobá vitráži v šerotemnote kostolného ticha: spočiatku ostrofarbená chaotická zmeť farebných sklíčok sa pozorným sledovaním zrazu mení na krásny a všeobecne platný výjav zo života.