Tři smutní tygři (1968)

Z takového námětu by zřejmě nejeden tvůrce vykřeslal thriller, možná i rovnou gangsterku. Jenže tohle je další chilský film 60. let (můj druhý s Nelsonem Villagrou po sobě) a Raoul Ruíz nechal své herce rozehrát spoustu dlouhých scén ve jménu rozsáhlých dialogů, jež někdy svojí odvázaností skutečně působí až improvizovaně, a u nichž mimo pár záblesků skoro vůbec nemáte dojem, že se pohybujete kdesi v podsvětí, kde figurují současně, byť často jakoby v naprostém úzadí, i nějaké ty finanční kšefty, jeden těžký malér, přicházející odplata, šílený způsob vydírání a kde může přijít i jedna velká násilná potyčka (což se zároveň rovná jediné akční scéněTří smutných tygrů). Po většinu času máte totiž pocit, že prostě sledujete skupinku docela obyčejných lidí, kteří ač řeší jisté problémy a jsou do čehosi na různé úrovni zapojeni, prostě si vedle sebe nažívají, ve vztazích rodinných, přátelských, pracovních a možná i rivalských. Jejich životní styl na základě mnoha scén navrch spíš než tradiční podsvětí připomíná jeden umírněnější hospodský flám. Ač místy šlo s anglickými titulky o náročnější sledování a občas jsem se začínal tázat, zda se v tomto stylu dočkám nějak výraznějšího vyvrcholení, tak nakonec musím říct, že mě tohle nezvyklé pojetí s nádechem nové vlny i dost bavilo.[75%](16.10.2025)

Cynický film o sourozencích snažících se prosadit v podsvětí Santiaga s improvizovanými dialogy a rozvolněnou zápletkou...Děj je neurovnaný a film zestárl.(09.08.2024)