Hypotéza o ukradeném obrazu (1978)

Sběratel umění s důmyslným výkladem dějů odehrávajících se mimo rám provádí muže svou sbírkou šesti obrazů Frédérica Tonnerra a společně se snaží společně vyřešit záhadné zmizení toho sedmého..  Intelektuální mysteriózní téma jako znejisťující hra s divákem je ve filmu jako takovém vzácná. když dojem z tohoto filmu je rozporuplný...Zajímavé, i když za opakované zhlédnutí film nestojí.(70%)

Nevšedná a pútavá Ruizova filmová esej o vizuálnom umení. Obrazy na plátne sú alúzia, pracujú s myšlienkou, teda v abstraktnej rovine, zatiaľ čo živé obrazy zobrazujú – sú to konkrétne akcie, pri pohľade na ne už neskúmame myšlienku, ale skúmame konanie. Séria živých obrazov, ktoré na seba vzájomne odkazujú a ovplyvňujú sa, prináša princíp akcie a reakcie, tak ako život plynúci v okamihoch. Alúzia poskytuje množstvo abstraktných teórií, živý obraz však pracuje s konkrétnymi predmetmi, je hmotný a keďže ide o skúmanie konania, poskytuje menej možností pre interpretáciu. V tomto ohľade bolo zaujímavé použitie romanu á clef ako prostriedku pre objasnenie maliarovho zámeru. Roman á clef predsa poskytuje jasnú interpretáciu, je síce šifrovaná, ale máme k nej kľúč. Popisuje konkrétne udalosti, konkrétne akcie v konkrétnom priestore, nehrá sa s metaforami, ani alúziami. Zaujímavé bolo, že častokrát to býva skôr možnosť viacerých nejednoznačných interpretácií, čo vyvolá škandál a nie zobrazovaná téma. V tomto duchu sa nesie aj záver filmu. Na škandály a rôzne interpretácie sa časom zabudne, ostane ale sila výrazu...

První dojem - jedna projekce rozhodně nestačí, aspoň mě zanechala ve stádiu "úžasu"...vychutnávala jsem si estetickou rovinu snímku a jeho atmosféru (ne náhodou se blížící Loni v Marienbadu, za kamerou stál v obou případech Sacha Vierny), a ostatní vstřebávala jen napůl. Stopáž je, vzhledem k nutnému vícerému zhlédnutí, tak akorát. Velká škoda, že to není natočeno v barvě. I tak působivý film, v němž se mísí mysteriozita a bizarnost s ironií (zajímalo by mě, kolikrát se scény musely natáčet, aniž by se někdo z herců začal smát). Inspirace: Pierre Klossowski - The Baphomet (Klossowski je rovněž spoluautorem scénáře) a Roland Barthes - S/Z.

Je to jak o potěše, tak i o záludnosti (takřka nekonečného) analyzování, stvořeného z dlouhých fází hypotézování nad detaily, která propojují vybraná díla ve snaze najít jejich celistvý tvar, o který autorovi, ať už přímo či nepřímo, mohlo jít. A zároveň je to i pěkná ukázka Canudovy teze o šestém, "totálním" umění, kterým je film, jelikož v sobě propojuje všechny doposud existující typy umění. I proto zde postava teoretika analyzuje obrazy jednoho konkrétního autora skrze jejich "živé" podoby, každého obrazu zvlášť v jedné místnosti, aby před sebou lépe viděl volbu onoho autora třeba ohledně umístění světel, nebo pohledů postav na jiné. A propojující prvky hledá i v na první pohled nepodstatných detailech, které se ale při podrobném zkoumání ukazují jako ty nejdůležitější. A jako takové je to celkem milé, pokud si pátrání nad něčím pro někoho naopak naprosto "banálním" dokážete užít, zvlášť pokud na to kouká někdo, kdo se tomu sám věnuje. Je to film nadšeného teoretika umění, kterým Ruiz nejspíš je i byl, ukazující právě podstatu samotného teoretizování. Zajímavé je to svým nápadem i ústřední myšlenkou, ovšem zpracování mi přišlo až moc uzavřené do sebe a příliš strohé na to, aby mohlo být něčím víc než gestem (sebe)projevu. A to i přes skvělou kameru Sachy Vierneho. Sám jsem si s tím celkem sedl, ale ve výsledku k tomu nemám moc co říct, jelikož se to samo sebe natolik "uteoretizuje", že se s tím pak ani nedá moc polemizovat - a ono vlastně ani není proč a jak. 3*(22.09.2025)

Je to nesmírně originální, ale ve světle toho, co Ruiz uvedl později do své praxe je to i nesmírně nudné. Dráždidlo na opice z Cahiers du cinéma. Příliš teoretické a užvaněné, asi jako Durasové filmy (je to ta doba!). Co mě na tom bavilo, bylo kříšení devatenáctkového historismu - to muselo být ve své době totálně nové, ještě koncem tisíciletí nás učili ve škole historismus hejtovat. Přejatost, neautenticita, hle co vzala část postmoderny za své. A bohužel statičnost. Myslím, že Hypotézu komentoval Godard ve svých Pašijích (Vášni). Ruizovy obrazy jsou ale podle mě, byť jen monochromní, povedenější; však měl na to Sachu!(31.12.2023)