Klimt (2006)

Výborne zahrané aMalkovichnielen herecky, ale aj vizážou takmer dokonalá kópia Klimta. Umelca, alebo skôr umelca? Samé nahotiny, oblečenie a ženy, to u neho nešlo dokopy a tak aj skončil, sťaby Lenin a ďalší syfilitici. Splodil najmenej štrnásť detí, čo už ajBoris Kollármá problém dobehnúť. O jeho secesii sa hovorí ako o úprimnej erotike a iní zas hovorili o jasnej pornografii. Dosť zvláštny film svojim poňatím, chcel byť príliš šepkársky a umelecký. Tichý, psychedelický a zároveň výrazný ženskosťou. Niektoré z nich už pred sto rokmi pripomínaliMiley Cyrus. Hompáľali sa tam nahé na nejakých závesoch, či čo to bolo. Len neolizovali kladivo.

Snově psychedelická retro procházka životem světově významného rakouského secesního malíře. Příjemná kostýmní výprava i dekorace dobové Vídně a Paříže. Vzpomínkové, často depresivní vize umírajícího Gustava Klimta jsou mile okořeněny dokonalými zjevy jeho periodicky se vyskytujících ( volně se procházejících, pohybujících či konverzujících) modelek a milenek. Centrem pozornosti je ovšem samozřejmě John Malkovich, který zde - tedy alespoň z mého pohledu - ztvárnil svou první sympatickou (a jen minimálně střelenou/zvrhlou) roli. BTW: Ač viděno v němčině na ORF a se mdlou znalostí o malíři, film docela srozumitelně funguje. A pokud někomu ne, pak stojí za to prolétnout WWW. Minimálně kvůli jeho nádherným obrazům....

Jestli máte cit pro vídeňskou secesní modernu, pak můžete Klimta přijmout s otevřenou náručí. John Malkovich v hlavní roli sice není excelentní a po pravdě řečeno, jeho výrazové prostředky jsou už několik let stále stejné, takže za určitými maskami může být stejně tak Valmontem, Klimtem nebo Murnauem, ale to nic nebrání strhnutí všech smyslů v koláži modernistů, pláten a jemné dekadence světa v letech 1900-1918. Herecky za Malkoviche dorovnávají všechny jeho partnerky s Veronicou Ferres v čele. Irina Wanka, dcera Rolfa Wanky, tu pak jako Berta Zuckerkandl (1864-1945, která vedla většinu svého života pařížský kulturní salon) získala příjemnou možnost comebacku na velkém plátně. Debutovala sice jako dítě u Viscontiho už v roce 1969, ale jinak je její kariéra lemována pouze televizními seriály a její doménou se stal dabing. Proto je její zdejší vystoupení tak cenné, že vybočuje.

Jeden okamžik nikdy nezapomenu : magický průvan zlatých lístků, snášejících se na Klimta v malířské zástěře…a to je pro mne žalostně málo u filmu tak výpravného a tak zajímavě obsazeného.
Pro mne ohromné zklamání, zřejmě proto, že jsem se na film tolik těšila od chvíle, kdy se začal natáčet. Naivně čekat, zda ho zakoupí český distributor, jsem nemínila, a viděla jsem ho jen pár dní od oficiální rakouské premiéry, kterou podpořil sám John Malkovich ve Vídni...nu na to, že jde o nejvýznamnějšího rakouského malíře všech dob, jehož připomínky (podobně jako u Mozarta, i když ne v takové míře) jsou téměř všudypřítomné, návštěvnost zarážející: v zšeřelém sále vídeňského multiplexu jsem seděla jediná…(S odstupem let musím zvýšit hodnocení. Škoda, že už podruhé jsem to neviděla na plátně, ten film potřebuje prostor.)

Ten film je silně pocitová záležitost, kašle na faktická data a obraz slavného secesního malíře načrtává jen skrze krátké fragmenty z jeho života, snové scény a stylizovanou výtvarnou formu, tolik typickou pro přelom století. Jo, je to malinko "šílené"... ale jen tak akorát.