Čas znovu nalezený (1999)

Čas znova nájdený bol preMarcela Proustačasom nenávratne strateným. Roky a roky hľadal stratený čas, aby ho našiel v takejto forme na svojom konci. Toto dielo je veľmi ťažké sfilmovať. 7 zväzkov, obrovské množstvo postáv. Je odvaha vôbec po tom siahnuť a nie to ešte to pretransformovať na obraz tak, aby divák chápal. Veľkú väčšinu diela aj filmu tvorí salónna nuda stelesnená v nekonečných diskusiách. Ale o tom to dielo práve je. V tých rozhovoroch sa odkrýva Proustova doba a jej úpadok. Filmu sa podarilo toto znázorniť veľmi dobre, kostýmy samozrejme bezchybné, herecky takisto maximalita. Ale treba priznať, že bez poznania literárneho diela to nie je film pre každého a možno sa niekto aj stratí a veľa vecí nepochopí. Lenže koľko ľudí už má prečítané dielo s celkovým počtom cca 4300 strán?

Evokace. Mistrovská inscenace tlachu, promiskuity, krásně zpracovaná, trochu akademická a literární evokace starého světa. Ten film už bohužel není „autorský“ – zakázková adaptace jakékoliv auteurství přeprala. I když je ve zpracování spousta Ruizových trademarků a je to mistrovské řemeslo, je to většinu času prostě umělecky indiferentní produkt. Je to osud umění? Je to naplnění krásy? Marně hledám v Ruizově pozdější tvorbě něco bez výhrad plnokrevného, prostě zůstanu u Ville des pirates jako u jeho vrcholu. Samozřejmě toto je adaptace opulentní a povedená! A samozřejmě pokulhává srozumitelnost kvůli množství postav – nejlepší je asi nechat se tím nést, nevnímat moc ten TLACH, bezvýznamnost. To co v knize funguje jako kontrast k introspektivním popisům. Prostě to nechat šumět, sem tam se zaměřit na herecký výkon (jeden vedle druhého jsou skvělí!) a nechat běžet asociace a krásné obrazy. Výtečná komenda je Pisier – kdo by to byl řekl, že bude tak vtipná herečka, za mlada bývala spíš jako stafáž na způsob Deneuvky. Vtipné je zjevení se Robbe-Grilleta, typově je perfektní a právoplatně patří i do genealogie francouzských literátů. Z vedlejších rolí jsem si ještě pochutnal na Ingrid Caven. Ze vzorů tohoto tu pro mě asi vede Sokurovova Truchlivá netečnost (mám tak nerad ve filmech berličku, kdy rámcem je přítomnost autora předlohy v jiné časové rovině!) je tu Greenaway – jeho technologie, Ruizem dost možná okoukaná a rozhodně ne tak důsledně uplatněná. Nicméně i Greenaway u mě končí s Mâconem, dál je to podobně jak u Ruize rozvar. Podobně ředěný jako Nyman je tu v hudbě Arriagada: otáčí co lze, a to dokonce nejen vlastní kousky! Rozeznal jsem pastiš na Pavanu za mrtvou infantku, instrumentovaného Ptáka – věštce Schumannových Waldszenen, k tomu přiznané Deutsche Tanze, ale řadu intonací a vůbec postupů z doby Debussyho jsem registroval už v době, kdy Arriagada dělal s Ruizem své nejlepší filmové hudby. A ještě mě napadá: syntéza. Především syntéza typu Iljenkova Mazepy. okatá syntéza. Zde vysoké evropské kultury, s rizikem Kafky na tričku v Kaprově ulici.

Nejspíš nejzdařilejší z nemnoha pokusů o adaptování Proustova literárního světa, kdy si chilský experimentální filmař bere za svou látku právě poslední knihu románu a na necelých třech hodinách se na plátno pokusí rozprostřít veškeré motivy, jimž je Proustovo dílo protkáno, ať už se jedná o reminiscence vyvolané smyslovými vjemy či sílou umění, homosexualitu, mondénní společenský život, či lásku, která vždy ústí ve zhoubnou svírající žárlivost. Příběhová linie sedmé knihy je ve filmu v celku chronologická, celkově film přistupuje k času a  zejména k paměti stejně jak autor předlohy, a to k paměti jako k nestálému pohyblivému prostoru, kdy čas je krystalem v němž se nesourodě blyští nespočet vzpomínek a vjemů, jež spolu tvoří vazbu na paměť jedince v jeho trvání. Výchozím bodem je tedy stejně jak v románu píšící nemocný vypravěč v posteli, kde vrcholí příběh o stávání se spisovatelem, a rozhýbává pouť proti proudu času a ostatní obrazy už jsou jen vzpomínkami se svojí nestálostí, kterou reprezentuje jak prostor jako takový, jenž je také nespolehlivý se svým pohybem horizontálních plošin, tak jako podoby všech vypravěčových známých, kteří se v jeho paměti příliš nemění (vyjma vypravěče samého, jehož hrají rovnou čtyři herci) ani v rozpětí desítek let a tak Catherine Deneuve může být Odette de Crécy v jejich dvaceti i šedesáti létech. Jistě odvážnější a mnohem vyvedenější nežSwannova láska(jehož zásadní postavu Ruizův film vcelku ignoruje). Pro lidé neznalé předlohy nejspíše dosti zmatené, ale jistě ne zcela nefunkční, a i bez orientace v postavách a událostech se jedná o brilantně řemeslně elegantní a vizuálně podmanivé dílo. Malkovichův stárnoucí baron de Charlus ještě dalece předčí toho mladého v podání Alaina Delona v druhé zmíněné adaptaci.

Mám trochu problém s takýmito palácovými filmami, plnými vyparádených figurín so strojenými spôsobmi. Akosi sa nedokážem zaujať prevážne malichernými problémami ich znudených existencií, prieči sa mi tá ich škrobenosť a tie ich silené úsmevy popod fúzy. A trochu ma to aj mrzí, pretože po formálnej stránke je tento film nakrútený veľmi dobre a má aj výborné herecké výkony (zaujali ma najmä šarmantné dámy Emmanuelle Béart a Catherine Deneuve a ešte John Malkovich). Ja som sa ale v tom zatuchnutom salónnom svete dusil, úľavu som pociťoval len v tých pár exteriérových scénach. Z hlbokej letargie ma vytrhla len výborná scéna koncertu ku koncu filmu. Ale pripúšťam, že som nebol správne naladený a možno dám tomuto filmu o nostalgii za starými časmi ešte v budúcnosti šancu.

Time regained pôsobí v rámci strihu, kamery a stavby scenára ako veľmi originálne dielo v rámci hraného historického veľkofilmu a napriek tomu sa jedná o film značne akademický. Vyvolať takýto zdanlivo odporujúci si kontrast nie je nič jednoduché. Nie je však ani jednoduché pochopiť film bez znalosti predlohy, ale možno môže veľa vecí poodhaliť viacero pozretí. Time regained je plný nie príliš sympatických postáv, pripomínajúcich sochárove mŕtve, ale krásne diela. Bez váhania mozaiku snobov vedie Malkovichova postava slizkého homosexuálneho baróna, ktorý je už tak znudený sexom, že potrebuje mrzáka, ale s podmienkou, že k zraneniu nedošlo vo vojne. Ťažko nájsť nablýskanejší film, pri jeho pozeraní sa budete cítiť ako v opere, nie náhodou sa v jeho spojitosti vždy vyskytne meno Luchina Viscontiho. Ten by však Ruizovi výsledok možno aj závidel. Mimochodom aj záver filmu upomína na Smrť v Benátkach. Či schválne, alebo to tak bolo v knihe, neviem.