Trabantem Hedvábnou stezkou (2009)

Trabantí prvotina, kterou jsem viděl až jako poslední a která trpí naprosto všemi porodními bolestmi. Celá ty výprava by si určitě zasloužila byt minimálně dvakrát delší ve stopáži, protože takhle je to letem světem rychlosti světla a divák nevidí moc ani z navštívených míst ani ze samotné posádky. Naštěstí to v dalších letech cirkus vychytal a už Afrika byla úplně někde jinde…60%

Až teď jsem dohnal snad největší filmový rest - první trabantí výpravu. Nechci říct, že je natočená mizerně, ale s tím zbytkem se to vážně nedá srovnávat. Víc než trabantům a problémům po cestě se to věnuje různým zeměpisným zajímavostem, takže je to opravdu spíše regulérní dokument, ale hlavně je to až obludně krátké, přičemž nejvíce prostoru má Dan Přibáň a ti zbylí tam prostě jen jsou a jedou s ním. Vidět tohle jako první, nejspíš mně to do budoucna vůbec nezaujme, a není se čemu divit, tohle vážně není ten žlutý cirkus, jak ho máme rádi. A zpracování je navíc šíleně průměrné, ne-li horší. Přesto ty 4 hvězdy dám, ale dost nadhodnocuju, protože tentokrát je to fakt osobní. 70%.

Trabanťáci začali dost nevinně a pro širokou škálu diváků, kteří je sledují dnes, zcela chápu, že i velmi nezáživně. Za to lze vinit onen hrozivý fakt, že většina dnešní české společnosti ani netuší, kudy celou historií lidstva protkaná Hedvábná stezka vlastně vede a nedokázala by ony nevinné, třebaže ohromně fascinující země zakreslit do mapy světa. Přitom tato středoasijská výprava má právě to dechberoucí kouzlo dobrodružství, které dalším komerčně zaštítěným dílům skutečně schází.

Tak trochu jsem to čekal. První expedice s trabanty je (snad) nejméně zajímavá. Pokud bych chtěl vidět krásy východních kultur a tamních států, pustím si moje oblíbené Na cestě s Donutilem a Bartoškou. Tady jsem ale očekával to, co jsem (bohužel, nebo spíš bohudík) dostal až ve druhé půli. Problémy s autem, úřady a všelijaké různé nehody, se kterými se pánové potkali. Však je to ale první expedice, jedeme dál :-)

Trabantí filmové cestování jsem začal nejprve posledním dílem a teď jsem přeskočil na první. Extrém mezi těmito dvěma díly je znatelný. Tak jako u Do posledního dechu je zaměření více na osobní příhody a strádání, Hedvábná stezka toto postrádá a věnuje se převážně ukázce cizích končin. Z tohoto cestopisu je cítit amatérské zpracování, které nic nemění na zajímavé cestě a „hrdinství“ sériového a neupraveného bakeliťáku. Punc "filmu" ovšem dodává komentář Miroslava Táborského.