Tōi sekai (1999)

88 sekúnd trvajúci debut stihne nastoliť niekoľko zvláštnych, zaujímavých otázok a za sprievodu hry na klavír Megumiho Odu zachytí v čiernobielej ten poetický realizmus neskorších Šinkaiových diel. Tu niet nad čím rozmýšľať, len sa nechať pozvoľne unášať tónmi hudby rovnako jemnej a jednoduchej, a vypraviť sa do sveta nevyčerpateľnej japonskej fantázie. Ako debut excelentné.85%Video tu.

Moc nechápu, co na tomhle někdo vidí. Ano hudba je krásná - poetická, což je slovo, které se tu mnohokrát skloňuje. Animace jednoduchá, což stačilo, aby sníměk vyzněl. Ale pointa? Já nevím, mě to připadalo velmi nedotažené, nesrozumitelné a ty pocity, o kterých "měl pojednávat" jsem z toho prostě necítila. Jak píšeMatty: "Reklama na neuchopitelnost." Tohle to asi krásně vystihuje.

Čisté, rychlé, bez zbytečného, jen samotný zen příběhu za doprovodu skvělý hudby - takový je první Makotům film (teda hádám, že asi první) a jsou v něm patrný jasný, klasický Makotiny (člověk by skoro řekl, že tam není nic jiného, než věci, které pak využívá ve svých filmech) - vlaky, odloučení, samota, vlaky, záběry na nebe, vlaky, hvězdy, vlaky, osamělá lidská srdce, vlaky, nalezení a taky nějaké ty vlaky... A to všechno za minutu a půl?! Tleskám, vískám, bouřím radostí, freneticky tančím oslavný tanec kolem rozsypaného čaje." Svět je krásný, že? "

„Do you want to fly through the sky?“Yes, I want; film samotný však takto jednoznačnou odpověď nenabízí, za předpokladu, že vůbec nějakou nabízí. Je to japonské a je to poetické. Je to poetické do té míry, že dokonce i mezi žánry se skví „poetický“. Svou délkou i střihem to připomíná nějakou reklamu na „těžko říct co vlastně“, možná na japonskou „neuchopitelnost“.

Docela odlišné a experimentální dílo. Kresba ve stylu černobílé podtrhuje myšlenku celého filmečku. Ve výsledku docela fajn, ale nic převratného.50 %