Cesta do fantazie (2001)

Pravděpodobně nejlepší animovaný film všech dob. Ukázka toho, jak animace může uhranout dítě, současně přinutit všímavého dospělého přemýšlet a oba najednou dovést k pláči. Dojemný příběh, ve kterém je monomýtus okořeněn tím, že se hlavní hrdinka stane spasitelem svého mentora. Hlavním trumfem filmu jsou však skryté významy a symbolika, která je protkaná celým snímkem. Očividnou narážku na konzumerismus v podobě proměny rodičů v prasata ani nemusím zmiňovat, tahle tématika v podstatě otevírá film jenom samotným příchodem do “zabavního parku”, který je přesně tak vyždímaný a nepotřebný, jako stará japonská kultura po westernizaci, či jakákoliv jiná regionální kultura po příchodu západních vlivů. Samotná Yubaba je jako symbol kapitalistického vykořisťovatele, čemuž napovídá i její evropsky pojaté odívání. Likvidaci životního prostředí je zde věnována zvláštní péče, v prvním případě ve scéně očisty říčního ducha a v případě druhém je pojata tak nesmírně organicky s příběhem, že se tohle téma stane vlastně podvědomě zdrojem divákových emocí, onen moment je právě konečné odhalení podstaty Hakua. Skrytý klenot filmu je zdánlivě nevýrazná postava No-Face, která v sobě skrývá překvapivě bohatou vrstevnatost. Mijazaki do něj vtiskl poselství o lidech, kteří nejsou dost nezávislí na to, aby jednali svobodně a za sebe, zároveň jím zesměšňuje způsob integrace do kolektivu skrze zavděčování materialistickou cestou, kterou mnozí mylně identifikují jako podmínku přátelství. Je zároveň zobrazením člověka v růstu bez diferencované identity, jež se snadno nechá zkazit okolním vlivem. Též ho vnímám jako oběť svého nenasytného a chamtivého okolí, které je v podstatě narážkou na současný konzumní trh, jenž si vás chce zaškatulkovat a definovat skrze to, co konzumujete či vlastníte. Zapomenout bych neměl ani na svou určitou interpretaci jeho charakteru na začátku filmu, jakožto člověka v depresi na okraji společnosti, který se snaží být kvůli své rezignaci doslova neviditelný, když ale dostane impuls od jiné osoby, probudí se v něm iniciativa. Jeho cesta za vlastní identitou pokračuje ve vlaku k Zenibě, kde dochází k jeho pomyslnému osvobození od negativních vlivů okolí a vrcholí poetickou tečkou v nalezení smyslu života – v empatickém prostředí vedle osoby, která si váží jeho skutečné vnitřní hodnoty. Právě v této rovnováze mezi společenskou kritikou a hlubokou lidskostí tkví nesmrtelnost Mijazakiho mistrovského díla.

Som celkom "anime virgin", nevidel som toho veľa z tohto žánru a pozrel som to z čistej zaujímavosti. Už ako názov napovedá je tu potrebná dávka fantázie a ak ju nemáte, alebo si občas nezalietate v oblakoch tak vás to môže nudiť. Ja som od toho nemohol odtrhnúť oči, zaujal ma príbeh a krásna animácia s všelijakými príšerkami, niektoré cute, niektoré na hrane hrôzy. Ono začiatok je dosť hororový, veď kto by sa nevystrašil faktu, že z vašich rodičov sú prasce a z vás môže byť prasa tiež, ak si nedáte pozor. Ale hlavne som sa preniesol v čase asi o 30 rokov naspäť, keď som všetko vnímal ináč, detskými očami. Divnosť tohto žánru mi nevadí, ak toho nieje príliš, tu to bolo primerane, takže som si užil tie všetky žaby, duchy, niekoľkorukého kotolníka aj boha smradu a hnusu.

Prozkoumávám Japonskou kulturu ke které neodmyslitelně patří anime. Po skvělém seriálu death note, který mě opravdu uchvátil, tak toto bylo čiré absurdno. Je to jako bych po hlubokých myšlenkách lidské existence, se pokoušel rozebrat význam taxíku z novin, z písně Lucy in the sky with diamonds. Kousek z tohoto filmu jsem viděl v deseti letech v televizní stanici déčko, tenkrát mě hodně zaujala ta kresba. A tak jsem si řekl že když zkoumám kulturu Japonska, měl bych to zkouknout celé. Upřímně tak povedený surrealismus jsem ještě neviděl, ale nic mi nedávalo logiku, ani přímou spojitost, která by zapadla do jednoho celku. Možná ten celý svět byl metaforou dětství, kdy si vytváříme zcela absurdní obrazy o obřích miminech, důchodkyň s velkou hlavou, a kluka co se mění v draka. Film také ukazuje na rozežranost kapitalistického lidstva co prahne po cenném zdroji. Zdali nám tohle chtěl ten film říci, to opravdu nevím s jistotou. Ten film jsem moc nepochopil, spojovací bod byl jedině začátek a konec, zbytek jsou absurdní surrealistické scény, které jsou dle mě, celkem hezky provedené, ale postrádají posloupnost. Ale jinak mě to přesvědčilo o kontrastech Japonské kultury, na jedné straně tradice, a na druhé hypermoderní technologie. A u anime na straně první tento surrealistický dvouhodinový obraz, a na straně druhé detektivní thriller plný logických dedukcí.

Já jsem zcela upřímně očekával větší věci. O animaci nemůže být pochyb, ta je krásná, různorodé postavy zajímavé, stejně jako samotné lázně, které jsou vskutku kouzelné místo, ale příběh mě moc nechytil a chvilkami jsem u sebe postřehl, že se u toho prostě nudím. Není to špatné, ale rok vydání je v tomhle případě znát a už to úplně nefunguje. Čisté 3*

Ve chvíli, kdy se dívka ztracená na prahu dětství ocitá za hranicí světa lidí, otevírá se před ní říše, jež nepřipomíná pouhý sen, nýbrž pradávnou krajinu, v níž každé jméno nese váhu závazku a každý čin se zapisuje do tkaniva osudu jemněji než inkoust do pergamenu. Cesta do fantazie vypráví o putování, které není vedeno mečem ani korunou, ale odvahou srdce a přesto v sobě nese tíhu epického příběhu, neboť mladá hrdinka musí projít zkouškami, jež by otřásly i zkušeným poutníkem dávných věků. Lázeňský dům duchů, vystavěný na hraně mlhy a vody, působí jako křižovatka světů, kde se setkávají bytosti vznešené i pokleslé, laskavé i kruté a kde je lidská slabost odhalena stejně neúprosně jako touha po vykoupení. Ztráta jména zde není pouhým trikem moci, ale symbolem odcizení, které hrozí každému, kdo zapomene na kořeny svého bytí. A přece právě v tomto prostoru, prodchnutém starobylými pravidly a tichou magií, se rodí přátelství, jež překračuje strach i soucit, jenž dokáže proměnit hněv v klid. Příběh plyne s rozvahou řeky, která se vine krajinou beze spěchu a přesto neúprosně směřuje k moři, kde čeká proměna. Obrazy jsou plné světla i stínu a hudba zní jako vzdálená píseň dávných bardů. Je to vyprávění o dospívání, o odpovědnosti a o tom, že pravá síla nespočívá v moci nad druhými, ale ve věrnosti sobě samému a právě v této prosté, avšak hluboké pravdě tkví jeho výjimečnost.