Tichý společník (2021)

Tak mne nejvíce zaujalo umělé nářečí. Dost pobavilo. Ale i celkově se mi to zpočátku líbilo. Ovšem pak se to zvrtlo, začala nuda a rozvětvení na dva podpříběhy mi také vadilo. O tom konci ani nemá smysl psát. Obrovská škoda. V každém případě mrknu ještě jednou, takže ta čtyřicítka procent je jen zatím.

První co jsem ocenil, že se tu mluví moravsky (alespoň tedy velká snaha), a to tak, že běžný Čech tomu asi ani nemůže rozumět. Proto možná zčásti ta hodnocení zde, tento film opravdu není pro každého. Já jsem si naopak v tom příběhu odnikud nikam našel spoustu paralel u mých přátel. Myslím si, že to má hloubku a je to prostě o životě...80%

Občas se v českém filmovém rybníčku objeví dílo se spiritualistickou tématikou. Ať už je to z poslední doby Tajemství a smysl života anebo právě Tichý společník.  Z mého pohledu se jedná o hezký a vkusně natočený příběh s dobře obsazenými postavami a nebýt toho konce, poslal bych to do průměru. On ale právě ten konec je nejspíš i důvod rozporuplného hodnocení, protože čás lidu film odsoudí jako propagaci ezoteriky a druhá část jej využije jako možnost k zamyšlení nad vlastní exitencí. A já asi patřím spíše k té druhé části...

Pavel Göbl je zvláštní případ. Když dostane normální rozpočet, natočí nějakou nekoukatelnou kravinu, ale ty jeho „malé“ filmy mají vlastní poetiku a kouzlo. Kam s tímhle dílem? Podle většiny zdejších hodnocení do první množiny, ale mně se tahle venkovská komedie nad očekávání líbila. V hlavních rolích září Ondřej Malý a Klára Issová, ale kupodivu mi tu přišly zajímavé i okrajové postavičky, které byly v pár scénách (a jména jejichž představitelů v drtivé většině neznám – pejska nevyjímaje). Nakonec skoro všichni působili jako lidé, a ne jako figurky. 70%, ale jsa mile překvapen zaokrouhluji nahoru.

Pomalu už mi Pavla Göbla líto být přestává. I když jsem teda docela zvědavý na Odborný dohled nad výkladem snu, tahle bezdějová slátanina mě opravdu dostala. Hlavně, že se v ní musí řešit korektnost, ale to, jak primitivně se snaží zobrazit venkov (tuna klišé a hlavně nesmí chybět nářečí tam, kde nemá žádný význam), zřejmě tvůrcům nevadí. Za co získala původní novela Magnesii Literu, je mi záhadou (pokud se tedy její adaptace neotočila o 180°), což by bylo trochu schizofrenní, ale člověk nikdy neví. 30%.