Na nože: Probuzení mrtvého muže (2025)

Zajímal by mě názor podobně zaníceného fanouška krimi a detektivek, jako jsem já, který by mě dokázal přesvědčit o poutavosti třetího dílu Na nože. Mně se odkrývá hluboká propast mezi prvním a třetím dílem. Kdybych nebyl zatvrzelý, že se na každý film musím dodívat, v tomto případě bych to vzdal asi po třiceti minutách. Nudné, nezáživné, absolutně nezajímavé. Hlavní postavy a tím pádem podezřelí jsou mizivě charakterově vystiženi, s výjimkou nesympatického mladého kněze. To ve výsledku znamená, že mi bylo úplně jedno, kdo z nich vraždil a nevraždil. Jeden z nejhorších filmů, jaké jsem za poslední dobu viděl. Překvapuje mě, že se nachází v červené barvě.

/+/You're right. It's storytelling. The rites and the rituals. Costumes, all of it. It's storytelling. I guess the question is, do these stories convince us of a lie? Or do they resonate with something deep inside us that's profoundly true, that we can't express any other way except storytelling? (8/10)

Špičková záležitosť a pre mňa nečakane vrchol trilógie s Benoitom Blancom. Ten je však tentokrát viac v úzadí a najviac priestoru dostáva mladý idealistický kňaz v podaní Josha O’Connora. Veľmi som ocenil, že po nablýskanej a na efekt hranej dvojke Johnson natočil echt detektívku zo starej školy odohrávajúcu sa v uzavretej komunite. Podobne ako v prvej časti sa totiž ukazuje byť mesiášom detektívneho žánru - vo svojich originálnych (!) filmoch dokáže skĺbiť moderné rozprávačské postupy s oldschool zápletkami ako od tety Agáty. Korenie tentokrát pridáva náboženský rozmer prípadu, s čím sa poja otázky viery, pokory, ale aj fanatizmu a kultu osobnosti. Scenár je jednoducho bravúrny, skvele vystavaný a skrz viacero dômyselných zvratov gradujúci k silnému finále. Možno to nemuselo byť až tak prekomplikované a teda to mohlo byť aj kratšie, no ďalšie diely v tomto duchu by som bral všetkými desiatimi. 8+/10

Na nože: Probuzení mrtvého muže je podle mě jednoznačně nejlepší díl celé trilogie. Už od začátku mě film neuvěřitelně bavil a ani na chvíli neztratil tempo. Tentokrát mi přišlo, že všechno fungovalo ještě lépe než u předchozích dílů - postavy byly výrazné, charismatické, místy naprosto nesnesitelné, ale přesně tím správným způsobem, díky kterému vás baví je sledovat. Každý měl vlastní osobnost a nikdo nepůsobil zbytečně nebo nevýrazně. Samotný příběh byl napínavý a chytrý. // Obrovské překvapení pro mě byl Josh O'Connor v roli mladého kněze Juda. Jeho výkon byl naprosto fantastický a věřila jsem mu úplně všechno. Dokázal působit klidně, lidsky a zároveň vnitřně zlomeně způsobem, který mě opravdu zasáhl. // Zároveň je to jeden z mála filmů, který mi jako ateistce dokázal alespoň trochu přiblížit, proč někteří lidé věří v Boha. Rozhodně kvůli tomu nezačnu věřit, ale film velmi lidským a citlivým způsobem ukazuje, jak může víra člověku dávat naději, klid nebo smysl. A právě díky tomu na mě Na nože: Probuzení mrtvého muže zapůsobil mnohem víc, než jsem čekala. //80%

Panenka Marie Podsrpenská, vidíš?! Hrdý kacíř Benoit Blanc vstupuje na katolickou půdu po záhadném zabití zdejšího pastýře, jehož ovečky očividně kuly pikle biblických rozměrů. „Jde o příběh. Otázkou ale je, nutí nás ten příběh věřit lži?,“ rozjímá viditelně zarmoucený Jud, v očích tamní segregace hlavní podezřelý, čímž si Johnson do vypravěčského zásobníku láduje palebnou sílu. Nejenže on sám netvoří filmovou záhadu jen tak z ničeho – v zádech má dlouhou literární tradici v čele s Doylem, Agathou Christie, Poem a do jisté míry i Shakespearem; ale také jeho postavy se přímo i nepřímo řídí všemožnými kulturními vzory. Mužem ve stínu se Blanc ohání jako s prototypem „dokonalého zločinu zamčeného pokoje“ a objeví důkaz, že vzpurné ovce zavražděného také měly přístup k literárnímu sylabu nevyřešitelné, bezchybné a snad i zázračné vraždy. Víra v zásah vyšší moci je Blancovi cizí a Jud, jenž zpočátku přijímá roli spolehlivého vypravěče, zase věří v rezonanci s „něčím hluboce niterným a ryze pravdivým“, co „nelze vyjádřit jinak než zase jen příběhem.“ Zázrak jako tradičně tkví v tom, jak důmyslnými „vypravěči“ jsou samotní aktéři, bez jejichž asistence se detektiv opět neobejde. Johnson se přitom laškovně vztahuje k symbolu svaté trojice jak na úrovni dialogových referencí, jimiž Blanc shazuje a racionalizuje celý princip svátosti („Tělo, vražedná zbraň, místo činu,“ vyjmenovává detektiv svou preferovanou trojici), tak i schématem vyprávění ve třech odlišných aktech. První, před příjezdem Blanca, je prologem a sesumírováním z pohledu Juda (jenž podobně jako Marta v jedničce nemůže lhát, a to z vlastního přesvědčení). Druhý předhazuje detektivovu indukci na základě obecných literárních zdrojů a dostupných důkazů; závěrečný akt naopak přijímá dedukční charakter a zasazuje potenciálně zázračné věci do logického rámce. Zásadním narativním motivem je přitom dědictví, které ladně propojuje lidské duchovno s pragmatičtějším materiálnem. Upření dědictví a mučednický skon morálního kazatele z minulosti parafrázuje ten úplně největší příběh všech dob. Jenže tahle boží záhada je položená na oltáři Blancovy racionality a místo Bible, s níž Wicks maximálně v jednu chvíli mrští směrem k Judovi, se rozebírá vliv spisovatele Johna Dicksona Carra a jeho pravidelného vyšetřovatele Gideona Fella (pro změnu pojmenovaného dle biblického hebrejského soudce). Detektiv nicméně přijímá roli nového kazatele nezpochybnitelné pravdy a dává postavám možnost rozřešení, spíš než by na nich ukájel své investigativní ego jako na miliardáři v předchozím případě. Sám Blanc navíc prochází podprahovým „prozřením“ a jeho vývoj se zrcadlí s frustrovaným Judem, jehož vůle vést své stádo a naslouchat mu pod vlivem okolností slábne… Vedle parádní dějové konstrukce se třetí Na nože chlubí také výbornou prací se symbolickým prostředím a v jistých momentech se mu daří probouzet pitoreskní horor „zamčeného pokoje“ lépe než Kennethu Branaghovi v Přízracích v Benátkách. Oproti nim je ale ještě uvolněnější a po většinu času nepřestává být vtipný, i kdyby jen aurou nepatřičnosti, kterou svéhlavý Blanc v upjaté komunitě vyvolává. Takhle se dělá komplexní a hravá postmoderní detektivka.