Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí (2006)

HruJeště žiju s věšákem, čepicí a plácačkounapsal René Levínský pod pseudonynem Samuel Königgratz. V letech 2003/7 byla na repertoáru Divadla v Dlouhé se Zavřelem a Hanušem. Filmovému přepisu velkou službu udělaly reály žateckého nádraží a poněkud filmovější výkon Jardy Duška, který by se od jeho divadelních kolegů nedal příliš očekávat. Další role obsadila celá paleta herců amatérů, začátečníků nebo těch z regionů. Ale i tak vznikl slušný malý nenáročný film pro ty, kterým nevadí odhalená povaha česká.

Postav jak nas…, kdo se v tom maglajzu má vyznat. A když už jsem poznal kdo je kdo, málem jsem usnul. Spací tempo vyprávění mne prostě ukolébalo. Prostředí mi sedlo, také to, že nešlo o souvislý příběh, ale celkově to prostě bylo nudné. Pořád jsem měl pocit, že mi autor příběhů něco dluží. Je třeba pochválit kameru, která kouzlila záběry tak, aby část filmu nešlo vidět obličej Evžena. No, ale celkově mne to nějak nechytilo.

Syrová oslava banálního,všedního života obyčejných lidí natočená formanovským stylem s vyuzitim nehercu. Pet hvezd za odvahu to natocit a pustit do sveta! Meli bychom si priznat, ze jsme tak prezraní temi "akcemi", ze uz nesneseme obycejnej film o zivote. Jsem z kraje cervene hliny, kousek od Žatce a dostalo mě to. Ta atmosfera nadrazaku a lidi okolo, obycejne problemy, venkovskej fotbal, spolecná posezeni v ruznych zakoutich u levných koralek a tepleho piva, autentický pohled na drážní remeslo. . A vsechny zde hrajici zensky jsou krasny a maji smrnc. Pro me parada.Ten film si poustim alespon jednou za rok, nejlepe v cervenci, abych udrzel atmosferu. Mam ho rad, chci mu porozumet.

Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí je příjemnou snahou o hrabalovskou poetiku všednosti. Divadelní předloha i následný filmový přepis mají o pábitelství vlastní podvědomou představu a s tímto vědomím vyzdvihují omšelé bizarnosti a hledá se elastická tvárnost obrazů i slov. Zkušenost je nahrazena snaživostí, z toho důvodu je nenucená přirozenost kolísavá a před poetickou vznešeností se v moderní době uchyluje k absurditě. Několik hereckých výkonů tahá kočku za ocas a hlemýžď se marně rozhlíží po ztracené ulitě. Nepodařilo se zachytit kouzlo času, jen jeho okouzlení podstatou. Film Pavla Göbla potěší svým hledáním genia loci životního nazírání a přinejmenším trochu zklame svou roztřesenou rukou nenalezeného cíle poetického pnutí. Neuchvátí, ale také neznechutí, potěší, ale neuspokojí. Nejpřirozenější postavou je přednosta železniční stanice Antonín Jánský (příjemný Jaroslav Dušek), starostlivý a laskavý otec oblasti Žatec-západ. Největším příklonem soudobé fascinace erotického uvědomění skrze blánu zdání morální liberalizace je mladý výpravčí Aleš Podzimek (sympatický Igor Chmela), lehkomyslně neopatrný sukničkář. Škobrtající krasosmutnění se potácivě motá především okolo výpravčího Petra Dvořáka (snaživý Jiří Vymětal), člověka spokojeného na svém místě v danou dobu. Nejupřímnější postavou je nově nastoupivší signalistka Esmeralda Tóthová (Petra Beoková s hlasem Hany Vagnerové), bezelstně naivní v představách o životě na počátku vlastní pouti. Výraznou ženskou postavou je také uklízečka Gábina Kleinová (zajímavá Milada Jašová) v rozpolcenosti škádlivého osudu a vše směřuje ke spásnému a uvolňujícímu očištění vlastního tápání. Okouzlení poetikou absurdity všedního dne, to je, se střídavým úspěchem, zesnulý vedoucí posunu Franta Bláha (Roman Slovák, také role dvojčete Bédy), prostoduchý posunovač Gejza Šulc (Patrik David) a transcendentálně melancholický výpravčí Karel Altrichter (Jan Turner). Z dalších rolí: nespokojená Karlova manželka a tápající pokladní Drahuše Altrichterová (Lucie Nádeníková), odměřený Esmeraldin otčím a přepjatě zásadový kontrolor dopravy Evžen Deka (Ryszard Doliński s hlasem Zdeňka Palusgy), toporný nový vedoucí posunu Ludvík Pláteník (Jozef Polievka), či nádražní hospodský Rudolf Kaštan (Vlasta Dušek). Za snahu o hrabalovskou poetiku všednosti si filmové dílko zaslouží pochvalu, byť samotné provedení je ve svém převodu poezie nešikovné, neznalé a nepřirozené.

Na tenhle film asi musíte mít náladu. Taky jej lépe pochopí asi ti co to z domova ke kolejím nemají daleko, nebo na dráze rovnou dělají. To prostředí má svojí poetiku i když paradoxně dnes díky obrovským investicícm do rekonstrukcí objektů, prodeji budov a optimalizací tratí postupně mizí všechna ta zvláštní zanedbaná a opuštěná místa dřevěných domků, vechtroven, točen, starých dep často ještě pamatujících první válku... Místa zarostlá kopřivami, která prozrazují jen stále patrné orezlé koleje z nichž dnes rostou vzrostlé břízy a osiky... Je to divná schýza. Dříve člověk nadával na ten binec a zanedbanost, dnes v unifikovaném normalizovaném světě cestujících kdy se jedno nádraží podobá druhému jako vejce vejci se občas zasteskně o nějaké té zarostlé koleji vedoucí z nádraží někam do lesa k černokněžníkovi Zababovi. Ten starý svět pomalu ale jistě zaniká. Svět přednostů, nádražíček, prehistorických pokladen, dřevěných skladů jak z časů starého západu... Stejně jako zmizely tvrdé kartonové jízdenky, mizí dnes i z velkých nádraží postupně i výpravčí - ti s tou čepicí a plácačkou. Vše přebírají počítače, vše je plně automatizováno softwarem AŽD... A tak jsem rád, že jsem tenhle film viděl. Jednak mně štve už ta zima venku a to letos nebyla nijak extrémní, takže to léto ve filmu bylo fakt fajn a pak také tenhle film vypráví o čemsi co dříve nebo později zanikne. Stará (pochopitelně ne bezbariérová) nástupiště kde ještě nejsou - nahradí betonové peróny osazené nerez lavičkami a koši na tříděný odpad, nádraží se zamkne, poslední zhasne a možná že nějakému tomu stařičkému výpravčímu bude umožněno dožít kdesi v prvním patře budovy. Muškáty před zavřenými pokladnami už ale zalévat nikdo nebude, stejně tak už nikdo nezamete před budovou... Jak říkám, na tenhle film musíte mít náladu a mít k železnici trochu blíž. U mně to tak je. Takže dávám za 3 akvarijní rybky do kýblu s vodou. * * *