The Rainbow Thief (1990)

Ako to tu už niekto načrtol. Je to relatívne najnormálnejší a najprístupnejší film z hľadiska surrealizmu, aký kedy Alejandro Jodorowsky nakrútil. Starý Jodo mi tu prišiel už materiálovo vyčerpaný, Rainbow Thief je rozhodne neporovnateľne slabší film ako jeho predošlé diela. Má to síce zopár dobrých záberov a myšlienok ale tie mi však nevedeli vynahradiť príliš veľa hluchých miest. Celé to bolo také.... Neviem, veľmi uhladené, bez kontroverzie, trocha nudné aj keď si divák uvedomuje, že je to dobré a z istej časti zaujímavé, proste nezáživné. O nejakom ľudskom, psychickom, fyzickom či spoločenskom rozklade tu nepadne ani jedna veta ani jeden postihnutý. Dokonca tu nieje ani takmer žiadny spirituálny prvok. Myslím si, že Jodo spravil dobre, že si dal po tomto kúsku niekoľkoročnú prestávku.

Zatímco u většiny režisérů senilita způsobuje, že jejich filmy dávají čím dál menší smysl, u Jodorowského způsobila, že natočil svůj zdaleka nejnormálnější film. Mainstream to stále není, ale míra ujetosti je zde ještě menší než u filmů Tima Burtona (tím ale nesrovnávám kvalitu filmu), což je, jak jistě uznáte, hluboko pod Jodorowského standardem. O tom, jak moc je ten film normální, vypovídá už to, že trpaslík, který zde vystupuje, mávšechny čtyřikončetiny (!). Bohužel je to zároveň i docela nuda.

Jodorowsky - poslední je surrealista, sláva mu.

Po předchozím osobitém horroruSvatá krev(1989) mě Alejandro Jodorowsky už podruhé naprosto ohromil. Jestli jeZloděj duhypřímo nejdiváčtějším filmem tohoto režiséra, nedokážu v tuto chvíli ještě plně potvrdit, ale rozhodně bude z jeho dílny tím nejhvězdněji obsazeným (ačkoliv Christopheru Lee tu byla dopřána jen delší úvodní epizodka). Omar Sharif a Peter O'Toole sehrávají báječné komediální a dobrodružné variace na nesourodou, přesto pevně k sobě patřící dvojici pána a sluhy. Oba dlouhodobě přežívají v neotřelém zabývaném prostředí vybraných koutků podzemní kanalizace(!), i s nějakým tím majetkem ve jménu starožitností a kutilských vychytávek. Zatímco film každou chvíli upoutává kreativní výtvarnou stránkou, svérázně ujetými nápady (ale tentorkát od režiséra v nečekaně příjemně uhlazené verzi), vymazlenou aranží prostředí i hudebním doprovodem. S poslední dobrodružnou půlhodinou (od scény z vlakového nádraží) se dokázalo moje hodnocení vyšplhat ještě výš, než jsem předpokládal, nicméně Jodorowskému se stejně jako veSvaté krvipodařilo spojit zdánlivou mozaiku navazujících příhod do perfektního vygradování svého světa. Vrství se zde stále bizarnější překážky směrem k cestě za dosažením alternativního šťastného konce uprostřed jedné katastrofy, kdežto výjev útěku v davu proti davu dokonale ztělesnil pocit neklidného transu ve spěchu. Příval myší i další nástrahy v kanálu měly až pohádkově surreální nádech... a ten závěr? S tou krásnou, nečekanou „výměnou rolí“ během nového shlédání a s ústřední skladbou k duze na mostě přímo hebký balzám na duši – což bych si dříve ani nepomyslel, že je vůbec u pana Jodorowského možné (a vida!)...[90%](26.02.2025)

Samorostlý rouhač z Chile nájemným režisérem : Ronnie Taylor malebně nasnímal, co čtyřiaosmdesátiletý Alexandre Trauner velkolepě vypravil, tři mužské hvězdy odehrály, co se po nich chtělo, Jean Musy vše podbarvil příjemnou hudbou ; skandál pod ochrannou značkou Jodorowsky se nekonal. Namísto široce a vyzývavě pojatého hermetického úletu režisér předložil miniaturu málem dickensovskou, humanistické dílko prolnuté melancholií a výstředním humorem. (Kdosi přede mnou shrnul : Jediný Jodorowského film, na který bych se rád podíval se svojí matkou.) Příslušnost k střednímu proudu je sporná - příběh nelpí na načrtnutých vzorečcích. Při pohledu na zloděje v závěru ztrativšího a nabyvšího a odcházejícího s bratříčkem vlkodavem vstříc duze jsem si vzpomněl na tuláka Charlieho i De Sicovy chuďasy na košťatech. Scénáristka - manželka jednoho z producentů - si zahrála Tiger Lily, Ian Dury barmana Mojšeho, Brian Hibbard (z Flying Pickets) jasnovidce-transvestitu a Gdaňsk nejspíš viktoriánský Londýn.(20.11.2016)