The Comb (1990)

V tazích siamských rukou bratrů Quayových jsem nerozeznal rukopis Roberta Walsera. Ale poznovu si uvědomil, jak zázračný je sen, sen, v němž nahlížím do temných a zvučných chrámů a který okolo spícího těla vytahuje opony nepostižitelných dramat. Sen, na jehož jevišti, jevišti, kterým sám jsem, nekráčím, neležím, nestojím, jen jsem veden – do onoho plachého kamsi. Přemnohokrát jsem v životě jako rozbitý porcelánový svědek dohlížel na to, jak se tma rozptyluje u přespříliš lucidního snu člověka milovaného i cizího. A vždy to znělo. A zní t i v tomto snímku, který je právě na krok, na sen od probuzení. Táže-li se palec poznamenávající v Quayoých snímku bezbarvou partituru hřebenu po tom, po jaké zdi přejel v tu chvíli před procitnutím, musí se dozvědět jen to jediné, že každá příští otázka ho vzdálí odpovědi.

Na díle The Comb je zajímavé výtvarné zpracování - je originální, v něčem snad i revoluční. Za zmínku stojí určitě i hudba, jemnou kytaru střídají ostré zvuky (třískání kovu, vrzání apod.)... je velmi kontrastní. Nejsem si sice úplně jistá, co má tento krátký animovaný film představovat, ale celkem na mě zapůsobil. A to byl podle mě cíl... vyvolat emoce, dojmy, a ne divákovi naservírovat plýtký příběh s banální zápletkou. Zajímavější je o tom, na co se díváme přemýšlet a ne jen tupě čumět, ne?

působivá hra loutek a prostředí do nejmenšího detailu...

Dokonalost! ♥