Tatík (2023)

Další milý malý film o dvou cizincích, jejichž životy se na krátkou dobu protnou. Dakota Johnson skočí na zadní sedadlo žlutého taxíku, něco se jí honí hlavou a Sean Penn na to bude chtít při cestě do centra New Yorku přijít. Penn je rozumbrada a solidní šovinista, pronese pár mouder o složité dynamice mezi ženami a muži, jakmile se mladá žena chytne, přihodí názor na to, co muži chtějí od milenek místo manželek, zatímco ona právě něčím takovým prochází a začíná o své roli pochybovat. Pokud divák nebude rýpat v tom, zda se sympatická blondýnka opravdu otevře naprosto cizímu muži s drsnějším slovníkem i s několika pronikavými monology jak z pera nějakého spisovatele, může si tuhle vztahovou jízdu užít. Penn rozhodně nemá poslední roky herecky ani režijně nějak šťavnaté, životem unavený a občas slzící chlapík za volantem mu nicméně sednul. Jeho univerzální moudra sice místy tahají za uši, ale ve většině případů si to sedne. Ještě větší radost jsem měl nicméně z Dakotiny postavy, která je v reakcích poměrně obratná, a hlavně samotná herečka je civilní, přesvědčivá a zatraceně sexy. Rozhodně nezaostává... To bohužel úplně neplatí pro Christy Hall, která měla jít u některých nadhozených témat rozhodně víc do hloubky. Pochvala každopádně za hudbu a atmosférickou kameru Phedona Papamichaela, kterého tak rádi využívají James Mangold či Alexander Payne.

Tatík je tím nejryzejším příkladem konverzačního dramatu. Dva cizí lidé, jedno uzavřené místo, v tomto případě taxík a dialogová smršť od první do poslední vteřiny. Proč ne, dalo by se říct, důležité je, aby postavy byly zajímavé, ztvárněné výraznými herci a především aby onen rozhovor měl co nabídnout. No a co se tedy týče všech těchto ohledů, tak to ve výsledku nedopadlo příliš pozitivně. Postavy totiž rozhodně zajímavé nejsou, on postarší taxikář, ona ajťačka, oba dva charakterově neprůhlední a navíc prostě bez čehokoliv, čím by mohli diváka zaujmout. Herecky tu pak jednoznačně dominuje a Dakotu o několik levelů svým přesvědčivým výkon převyšuje Sean Penn, na druhou stranu to ale Dakotě alespoň opět fakt sluší, a tak minimálně po této stránce má Daddio co nabídnout. No a co se týče té konverzace, která tu pro mě představovala ten nejzásadnější prvek, tak prakticky všechny témata, kterých se tu postavy dotknou, nejsou nikterak záživné, výrazné a hlavně ty, co měli sexuální podtext, tak mi vesměs přišli tlačené až zbytečně do explicitna, s potřebou nahradit jejich nezajímavost zbytečnou otevřeností. Každopádně to, že všechny ty hovory nejsou vůbec zábavné, ještě ale není to nejhorší, jelikož daleko větší problém přináší absence jakýchkoliv point těch jejich diskuzí, z čehož zjednodušeně vyplývá fakt, že celé to budí dojem prázdnoty a bezvýznamnosti. Za mě se tak jedná o nepříliš divácky atraktivní podívanou, jelikož nemá zkrátka co nabídnout a čím zaujmout.

Táto "jednoaktovka" medzi Dakotou a Seanom mala vcelku fajn základ a aj to prostredie taxíka sa mi celkovo pozdávalo. Patrím medzi milovníkov dialógov, takže konverzačky ma väčšinou zvyknú chytiť, ale Daddio na mňa akosi dojem nezanechalo. Malo to síce zopár fajn tém, ktoré vyvolali viaceré dilemy a rozpaky (najmä u Girlie), ale ako celok to bolo skôr priemerné a niektoré poznámky pána taxikára Clarka boli poriadne nemiestne a drzé... Na viac ako 3* to určite nebolo, práve naopak. Ale vďaka Dakote to zaokrúhľujem k trom.

Vzniklo to ako divadelná hra a tak to mohlo aj ostať. Dlhá tak-si-kár-ska konverzačka, kde sa jeden kár doslova objaví aj v stoporenom stave, čo by pompézna moderná fotka na Messengeri. No a konverzačka dosť silne ladená aj sexualitou vedie k tomu, žeDakotazisťuje, že pre dôchodcov by nemusela byť len žena na vytečenie vaječného likéru genetickej podstaty. Medzitým ale treba priznať, že sa dočkáme aj veľmi múdrych viet, z ktorých je najlepšia asi táto:„Dnes sú peniaze len čísla. Predtým bola platidlom soľ, čaj, káva - všetko, okolo čoho prejdete v potravinách a ani vás nenapadne, že pre to ľudia niekedy zabíjali.“

6/10| Penn po nedávné projížďce nočními ulicemi NYC za volantem záchranky přesedlal do ikonické žluté drožky tamtéž a namísto mentorování Sheridana se tentokrát jal poskytovat psychoterapeutické lekce zdarma domů se vracející Johnson. Výsledkem je bohužel podobně nevzrušivá jízda na půl plynu, která skončila někde na půl cesty, jako se tomu stalo při zapnuté houkačce minule. | Podobné komorní konverzačky za pár dolarů, nabízející jednu lokaci a doslova pár postav, stojí (nebo padají) primárně na castingu a na scénáři, respektive na dialogových výměnách a vykreslení vztahů mezi postavami. V případě obsazení si debutantka Hall vede na výbornou. Penn i Johnson podávají příjemně civilní herecké výkony a chemie mezi nimi bez problémů funguje. Čemuž pomáhá i eRkový rating, díky kterému se Penn i Johnson nebojí použít i mírně explicitnější (tj. každodenní realitě věrnější) výrazy. Po stránce narativu si Hall vede o poznání hůře. | Nenucený počáteční small talk mezi ústřední dvojící postupem času přerůstá v neotřelou hru na pravdu, která s přibývajícími kilometry dostává temnější/serióznější kontury (v jejichž středu jsou daddy issues, partnerské vztahy, obtížné dětství, atd.). Problémem je, že Hall se neodváží prozkoumat kterékoliv nastíněné téma více do hloubky (až do konce filmu není jasné, zda si Johnson přeje se svou situací něco dělat, nebo je se svou rolí spokojená/smířená), nebo vyvolat mezi postavami debatu/konflikt (důkazem budiž smířlivý závěr, zachovávající status quo). |PeZet