Submarino (2010)

Někdy mě až sere jak dokážu být empatický a navíc u něčeho takovýho. Tohle mě totálně sundalo.. Tady to jede hodně na slzy. Nejdřív samozřejmě na nervy, odpor... je to tak perfektně realisticky natočený, že tomu prostě nejde nevěřit. Navíc se tohle denně někde děje! O to víc je to real shit! Po prvních deseti minutách musí bejt každýmu jasný co se bude dít. Neskutečně silný film...tohle z hlavy nedostanu ještě dva dny! Doporučuji, ale "odjebe ti dekel"!

SPOILERY Začínám mít pocit, že současná dánská dramata jsou vlastně jen pastí na náročné a intelektuální diváky. Jak jinak se mám vysvětlit jejich obrovskou oblibu, když většina z nich je jen totální kalkul jak z Hollywoodu? Ale ono je to oproti Hollywoodu totálně depresivní, temné, skoro bez jakékoli naděje, takže na to hromada lidí skočí a se smýšlením "příběh z reality=neředěná nekončící depka" tomu tleskají, považují to za naprosto úžasný a uvěřitelný klenot, který je realističtější než na americká dramata... a to, že zde postavy nemají větší charakter, že se zde vydírá kdykoli to jde, že se něco ani pořádně nedotáhne (osud matky bratrů, mrtvé mimino, nelogické Nickovo krytí Ivana (vůbec ten vztah mezi nimi není moc představený a nedá se tak moc pochopit), Martinova úplně nesmyslná sebevražda v závěru...) že spousta situací je jen pouhý kalkul a že finále je patetické tak moc, až je to celé jen k smíchu, to úspěšně ignorují, protože se jim to nehodí do krámu. Někteří ten kalkul odhalí a přenesou se přes to, jiní ne a tváří se, že nad tím přemýšleli a přitom tomu tak není. Teď tu jsem asi zbytečně toxický, ale už mě to štve. U Submarina to ještě není tak strašné, ale proč jsou tak populární filmy jako Lepši svět, Druhá šance (ta teda především - a hlavně, u Susanne Bier to je vidět rozhodně nejvíc) nebo Hon, které jsou vykalkulované až na půdu a přitom jsou mnohými označované jako silně realistické, to mi hlava nebere. Submarino je sice neskutečně poutavě natočené a rozjezd má solidní, ale pak se stále více ukazuje, jak to celé jenom klouže po povrchu, bojí se to jít do hloubky, bojí se to rozehrát nějakou větší psychologii postav a ten konec to fakt zabije úplně, protože to už bylo přehnané tolik, jako celá Druhá šance. Přitom z toho mohlo být naprosto úžasné a neskutečně silné drama, ale to by muselo být opravdu propracované a nesmělo se spoléhat jen na vypjatější situace. Ani nemám nic proti tomu, když je to naprostá depka a když postavy konají většinou špatně, já chci hlavně tu realističnost, když už se to o ni teda snaží. Že jsou postavy totální trosky s nefunkční rodiny a jeden chlastá a druhý fetuje, smysl dává a tihle lidé v životě opravdu končí špatně, proti tomu nenamítám nic, ale jak už jsem naznačil výše, nikde v tom filmu ani u jednoho nevidím jakoukoli rozumnou snahu se z toho dostat, jeden v tom naopak působí spokojeně a ten druhý si sice uvědomuje, že by neměl, ale za lepší život svého syna bojuje tím, že sám jede v tom špinavém byznysu a taky na to doplatí. Ale hlavně že se to uměle snaží oba bratry představovat jako hodňoučké osoby se zlatým srdíčkem, které jsou jen v háji a nemůžou kvůli světu být hodní. A přitom by chtěli. Fňuk. Jak z Hollywoodu. Za všechny problémy si tu ale opravdu můžou víceméně sami, takže o to víc nechápu, proč to ten film tak nepodává. Ten scénář fakt chtěl ještě pořádně propracovat, ale proč se s tím zabývat, když to postačí a u diváků uspěje. Mám pocit, že Vinterberg byl nejlepší ve svých začátcích, kde měl opravdu nosné a promyšlené náměty, ale to co točí teď je pro mě často zklamáním. Ale abych nekončil úplně tragicky - zahrané je to hodně slušně. Slabé 3*

Velká dávka deprese z Dánska. Film rozhodně nemá nejoriginálnější téma, přesto ho výborně dokáže na nás přenést. Ta nepříjemnost a jistá zoufalost z filmu doslova sála a pro nás diváky, to není lehká podívaná. Velkou zásluhu na tom má režisér Thomas Vinterberg, který nikdy neuhne stranou a díky tomu jsme vždy v centru dění. Vinterberg své postavy nešetří, ale taky je nesoudí. Sice dělají morálně špatné věci, ale nikdy jsem z nich neměl pocit, že jsou to špatní lidé. Jen měli hodně smůly celý život a nedokázali jí porazit (vztahy, smrt, závislost). Navíc se zde ukáže, že i když se postavy snaží činit dobré skutky, tak se jim to vždy vrátí. Začarovaný kruh plný bolesti a smutku. Submarino je zajímavý a hodně povedený film. PS: Za filmovou výzvu děkuji uživatelceleila22.

Tak toto je další z typických drsných příběhů o nelehkém životě z nehostinného severu ve kterém se setkáme se dvěma bratry, kteří si v dětství prožijí takové trochu větší trauma, které se s nima táhne po zbytek života jako smrad z Černobylu. Možná hlavně lingvisty a milovníky podvodního světa zmate tento název, ale ujišťuji je, že se děj neodehrává v ponorce, ale na pevnině. Tento snímek nás provede životem dvou bratrů, od jejich dětství až po dospělost, kde se jejich cesty rozdělily a každej si šel svou cestou. Jeden z nich udělal kariéru ve vězeňském prostředí a ten mladší to rozjel ve velkým jako dealer drog a do toho si v tom rauši stačil udělat malé dítě. Jejich životy se opět propletou na pohřbu jejich nezdárné matky a my se staneme svědky napínavého průběhu, který se překlene v celkem očekávaný závěr se kterým se seveřani moc nemazlili a naservírovali nám to pěkně na podnose bez žádných hollywoodských příkras. RežisérThomas Vinterbergobsadil do tohoto snímku celkem neznámé tváře, teda kroměJakoba Cedergrena, kterého jsem viděl v titulní roli dánského kriminálního thrilleruTísňové volání. Je pravdou, že než se snímek rozjede tak to trvá tak půl hodinky, protože režisér se zde snaží vykreslit psychologické profily hlavních postav, což se mu celkem povede a i když to nemá nějaký ten akční spád, tak přesto mě to celkem bavilo a je nutné podotknout, že je to jeden z těch uvěřitelných příběhů, které jsou sice smutné, ale kterých se na světě odehrává nekonečně mnoho.  Za severskou objektivitu a reálnost dávám něco přes 80%.

Výborná, no ťažká švédska dráma o maloletých chlapcoch žijúcich len s matkou, alkoholičkou, vychovávajúcich batoľa. Následne máme možnosť sledovať ich osudy až do dospelosti. Osudy, ktorých detstvo nenávratne ovplyvní celý život. Osudy, len ťažko zvrátiteľné. Skrátka, s niečím sa narodíš a nie vždy sa z toho podarí človeku dostať.