Rodinná oslava (1998)

Vrchol Dogmy prišiel hneď v prvom filme. Festen je v podstate komornou drámou, avšak veľmi atypickou, keďže konfrontačnosť scenára, abrazívnosť vyznenia a nekompromisné formálne spracovanie nie sú obvyklými prvkami tohto žánru. Evidentne ide o film mladého režiséra snažiaceho sa presvedčiť diváka o svojom majstrovstve, ale na rozdiel od mnohých ostentatívne cool filmov 90. rokov nejde o vyprázdnené štylistické cvičenie alebo zeitgeistový výkrik do tmy. Pod nánosom šokujúcich odhalení, čierno humorných dialógov a neustále kmitajúcej kamery sa skrýva dojímavý portrét lží, ktoré si rodiny navzájom hovoria, aby si zachovali aspoň zdanie funkčnosti.

Nezasiahlo ma to tak, ako som očakával. Neskutočne mi vadila kamera (aj keď to bol asi účel, kvôli autentickosti). Začiatok je chaotický, ten na toho kričí, ten sa háda so ženou...Už keď konečne nastala oslava, prišli aj nepekné tajomstvá a pletky. Incest, rasizmus, nevera... Bohužiaľ takí ľudia sú, a stále aj budú. Stred filmu a záver dobrý, no očakával som väčší "thrill". 65%

Na Rodinnú oslavu v mojom zozname Chci vidět už roky padal prach. Dnes prišiel ten slávnostný deň, pekne som sa obliekol a išiel som zistiť, ako začínal Thomas Vinterberg, ktorý u mňa silno zarezonoval v nemenej zaprášenom roku 2012 (Hon). Dostal som blairwitchovské kamerové hrátky, rok pred Blair Witchom, ktoré sa však nesnažili zachytiť čarodejnicu. Tu sa odhaľuje rodinný kostlivec. Na jeho chrastenie sa snažia ľudia nereagovať a vďaka presvedčivým hereckým výkonom sledujete postupné emočné kolapsy. Ale Hon je po všetkých stránkach pôsobivejší film. A v kategórii rodinná slezina by som zasa viac odporučil Horší než smrt (2007).

V dnešní době jsme zvyklí na uhlazenější a plynulejší filmy, jak po obsahové, tak po vizuální stránce. Možná právě proto na mě tento film zapůsobil tak silně. Vybočuje. Porušuje pravidla. A nedává divákovi pocit komfortu.

Nepůsobí jako něco, co sledujete z bezpečné vzdálenosti. Pokud se oprostíte od očekávání klasického vyprávění a začnete film vnímat spíš tak, jako byste byli jeho součástí (součástí ruchu, zmatku a cholerických výbuchů), vtáhne vás do sebe úplně sám.

A právě tehdy přichází ten skutečný zážitek. Nejen příběh, ale hlavně atmosféra. Atmosféra, která ve mně zůstala ještě dlouho po zhlédnutí a zanechala velmi nepříjemný pocit.

Takhle špatně mi z filmu ještě nikdy nebylo. A přesto, právě tím splnil svůj účel.

Nepříjemný, ale silný zážitek. A právě takový by dobrý film měl umět zprostředkovat.

Pointa filmu je samozrejme nechutná a odsúdeniahodná, ale na jeho formu s parkisonovsky trhanou ručnou kamerou som si nemohol zvyknúť a celý čas ma to iritovalo. A divné až nevieryhodné mi prišlo aj chovanie niektorých postáv, napr. matky, ktorá sa absolútne nezaujíma, čo to ten otec stvára so svojimi deťmi, a ďalej obhajuje manžela.