Sorry, Baby (2025)

V minulém roce se řada zahraničních médií a filmových kritiků pochvalně vyjadřovala o jisté Evě Victor, třicátnici a nezávislé herečce, scenáristce a režisérce. A není divu, svůj celovečerní debut totiž sama nejen napsala, ale také zrežírovala a ztvárnila v něm hlavní roli. Upovídaný scénář mi místy připomínalGilmorky, nejisté kroky hlavní hrdinky mi zase evokovaly ústřední postavu zNejhoršího člověka na světě. Na Agnes jsem se bohužel nedokázala emocionálně naladit a její smysl pro humor mi také úplně nesednul. Oceňuji ale civilní herecké výkony a feel good vyznění celého projektu.

Netradičný prístup k nepríjemnej látke sa môže na prvý pohľad zdať ako jasná záležitosť pre väčšinové, alebo lepšie povedané pre väčšie festivalové publikum (povedzme ako Juno), ale ide skôr o autorský film určený pre ľudí s určitým vnímaním sveta a špecifickým zmyslom pre humor. Čo som mimochodom aj ja a v nejakom tom akademickom prostredí by som kvôli jej (a môjmu) vecnému cynizmu trávil dosť času s Agnes. Takže nie je to film pre každého, ale asi každý si z neho odnesie aspoň niečo a to vďaka zopár trefným bonmotom.

Eva Victor je mně známá hlavně ze seriáli Billions. Tohle je její první tvůrčí prvotina, u které bych řekl, že je ještě poznat, že je pořád začínající tvůrkyní. Možná, že si na sebe nabalila až moc, když sama sebe nominovala do tolika rolí. Herecky je to fajn, ale přišlo mi, že režijně ještě nedokáže tolik prodat tu látku, jako třeba jiní tvůrci. Téma znásilnění je pochopitelně z logických důvodů stále připomínáno, ale zde to bohužel nepřináší z filmařského hlediska nic nového a vesměs bohužel ani nic moc zajímavého či nápaditého. Vyprávění má i přes tématiku takovou fajn atmosféru a neokoukané prostředí, ale i přesto mu chybí něco, co by vyloženě zasáhlo či šokovalo, aby vás to zaháčkovalo i po dokoukání.

Autorskáone-womanshow, ve které siEva Victornaložila na záda režii, scénář i hlavní roli, a kupodivu se pod tou tíhou nezhroutila. Místo ubrečeného dramatu o traumatu servíruje civilní, místy až nepříjemně upřímnou sondu do života, který prostě „musí jít dál“. Humor tu funguje spíš jako obranný mechanismus, jako způsob, jak si postava udržuje odstup od věcí, o kterých nechce mluvit. Tomu ostatně odpovídá i epizodická struktura vyprávění, která se nesnaží o klasické vyústění, ale spíš o zachycení vnitřního rozpoložení. I proto tak dobře fungují dlouhé záběry bez střihu, které nechávají scény přirozeně doznít.

Tak vám s tou komedií nevím. Myslím, že se Eva Victor snažila jít trochu ve stopách Phoebe Waller-Bridge a film s vážnou tématikou znásilnění se pokusila decentně okořenit právě takovým awkward humorem a jistou nepatřičností, které nacházíme i Waller-Bridge. Úsměvné to do jisté míry je, o tom žádná, aleSorry, Babyfunguje spíše jako psychologická kresba toho, jak člověka znásilnění poznamená + jak se z ní následně dostává.