So Is This (1982)

Dal bych možná i čtvrtou hvězdu, ale to by to muselo skončit někde okolo 30. minuty, protože pak už to nemá moc co nabídnout a nápady tomu úplně dojdou. Do té doby je to ale dost zajímavý experiment, ve kterém je pouze text (v poměru jedno slovo = jeden záběr) a ačkoli se to může zdát hloupě a o ničem i v rámci svého žánru, Snow zde přišel se spousty dobrými nápady (flashbacky, "obsah" toho všeho, jelikož ten film vypráví pouze sám o sobě) a hlavně - a to mě dost překvapilo - spoustou humoru. Nezdá se to, ale skutečně v So Is This je, ať už významem jednotlivých vět, tak i právě těmi různými nápady. Ve výsledku je to celkem příjemná oddechová záležitost pro dost úzkou skupinu lidí, která si tuhle "textovou rozkoš" dokáže užít. Snow mě opět mile překvapil a líbí se mi, že během své tvorby neustále pátral po nových způsobech jak experimentovat s filmovým médiem. Už jenom nápad So Is This jsem snad nikdy nikde jinde neviděl, před jeho vznikem i po něm. Nejblíž mu mají snad jen závěrečné titulky z Nebýt dnešní, ale tam se pořád jedná jen o titulky, ne o film. Kéž by to jenom skončilo v tu správnou chvíli... Silné 3*

Rozkoš z textu - na filmovém plátně?! V hlavní roli slovo, ale ne v jeho běžné úloze nositele významu, ale jako znak sama sebe. Tudíž: v hlavní roli signifikant, ale bez signifikátu (tedy alespoň do té míry, jak je to jen možné, jelikož jedno bez druhého nemůže v poslední instanci existovat). Snow celým svým filmem dokonale uzavřel slova do takového "filmu", že únik směrem k referens, jež by měly normálně označovat, je nemožný - v absolutně abstraktním "světě" Snowova filmu je materialita vnějšího světa úplně zrušena, výměnou za vyvstání plné materiality slova. Funkce slova jako referentu vnější skutečnosti totiž není možno dosáhnout ve filmu, jenž nezapnul vlastní kameru, a hlavně ve filmu, který nekomentuje nic víc, než sama sebe. Snow přesně chápal, že vyprávěním nějakého příběhu by jeho slova začala hrát běžnou roli a fantazie diváka by hledala bezpečné kotviště v jakémkoliv jiném přístavu, než je uvědomění si paradoxní nesmyslnosti slova jako znaku, který se může tvářit, že designuje skutečnost, i když sám o sobě vůbec nic neznamená. Největší humor (je ho ve filmu mnoho!) tak leží v neustálém sarkasmu používáním ukazovacích zájmen: ve filmu, který ruší funkci slova jako odkazu k realitě a nutí nás užívat si jejich tvar, kompozici, tempo vznikání a zanikání, hru světla a stínu!

Hravá hra se slovy a s jejich písmeny nevedoucí nikam. Dionysos se tu se svým teoretičením značně unáhlil.-:)