Wavelength (1967)

Jeden dlouhý záběr na jednu stěnu bytu, kamera se postupně přibližuje k jednomu bodu a do toho se střídají různé filtry, takže vidíme, že se jeden obyčejný záběr dá brát ze spousty pohledů. Ok, to je hezký nápad na experiment, i s finálním "překvapením", ale kruci, proč tam je tak dlouhé nesnesitelné pískání? Vždyť ono je tam skoro celý film a díky tomu se na to nedá ani pořádně dívat, leda tak s vypnutým zvukem. Celkově to celý ten film naprosto kazí, přitom to mohlo být dost zajímavé, takhle je to nekoukatelné. Jestli se Snow snažil o Sharitse, tak to měl aspoň pořádně rozblikat, aby to tak fakt vypadalo, ale tohle je jenom zmršený experiment. Navíc docela pochybuji, že se o něj snažil... Navíc, Malcolm le Grice natočil podobný film, ve kterém ukazuje možnosti, jak může působit obraz (nebo dokonce i zvuk), použil do toho námět z Luimérovy grotesky a shrnul to do ani ne 20 minut. A je to mnohem, mnohem zajímavější a lepší jak tohle. 2*

Vážené dámy a páni, chlapci a dievčatá, ( samozvaní aj nesamozvaní ) intelektuáli a ich opozitne zmýšľajúci konkurenti, praktický aj nepraktický obyvatelia tejto planéty, priznávam že možné je zrejme všetko. Ak by sa dejiny filmu vyvíjali týmto smerom ( všetci vieme, že podobne experimentálne snímky vznikali už v dobe nemej éry ), mali by sme po chlebe. A ešte jedno negatívum, videl som ďalší zo snímkov, ktoré ma viac a viac približujú koncu. Viď komentár užívateľa Revanx.

Ano, opravdu se tam dá najít nějaká hlubší myšlenka, ale tohle rozhodně není dílo, které by mě zaujalo. Díky zvukové koncepci je to navíc dílo nesmírně iritující, které jsem raději sledoval se ztlumeným zvukem. Ne, experimentální filmy prostě nejsou pro mě a klidně si mohou být součástí "1001 filmů.

Dynamika času a prostoru je u běžných filmů zřetelně pod nadvládou prostorového pohybu, Wavelength naopak představuje pokus o výstavbu filmové dynamiky na bázi času a trvání, zatlačujícího kamerou zarámovaný pohyb na osvobozující minimum. Toto minimum akce v záběru kamery je podřízeno času, který je vůči akci v něm zachycené velice asymetrický a hypertrofovaný, leč o to víc jsme schopni si vychutnat právě onen prostor, který kamera zabírá. Je tu tedy paradox: konvenční film se vším svým pohybem a střídáním prostorových lokací (a kde čas je degradován na médium, skrze nějž je pouze umožněna následnost děje a událostí) v posledku upozaďuje to, na čem staví, prostor a pohyb jsou jen mihotáním. /// Film je také zajímavý co se týče vztahu obsahu a formy. Rozšířená představa (k níž se jen málokdo přímo přizná, ale v praxi pomocí jí běžně myslí) pojímá obě dvě kategorie jako oddělené takřka autonomní prvky, přičemž kvalita výsledného uměleckého díla je určována kombinací obou dvou. Faktem však zůstává, že od jednoho ani druhého nelze ani na okamžik abstrahovat, jak nám ukazuje Wavelength = ono střídání barevných filtrů by se mohlo zdát jen jako formální finesa, avšak skrze něj se zásadně proměňuje naše vnímání celého prostoru a jeho detailů a hlavně svět za okny oné místnosti = samotný obsah filmu je spoluvytvářen formou.

Nehodnotím film podľa toho, aký sa zdal byť kritikom, ale aký sa zdal byť mne. Nuž, rozhodne to nebol najkrajší filmový zážitok, ale už len samotný nápad si zaslúži pochvalu. Film je akousi hrou s vizuálom i audiom - experimenty s osvetlením, filtrami, mierou hluku a tichom, pričom na konci je dokonca počuť slabučký zvuk policajnej sirény. Preto Wavelength beriem skôr ako hravý počin v ktorom je miestnosť so štvoricou okien braná ako samostatný organizmus a aspoň pre mňa pôsobili všetci jej ľudskí návštevníci neprirodzene, akoby do izby vôbec nepatrili. Plusom zostáva fakt, že Snow vo mne zanechal citovú odozvu, takže s chuťou pečiatkujem na slabšie štyri hviezdičky.