Slovo (2022)

Svému záměru, postihnout tíhu rozhodnutí jedince/rodiny nepodlehnout nátlaku na vstup do strany v roce 68, aneb slova jako známky morální integrity, neváhala režisérka a scénáristka v jedné osobě zcela podřídit formální stránku snímku, který není o dramatickém ději ani důsledcích. Až nepříjemně blízká kamera narušuje osobní prostor, když lpí na tvářích protagonistů (vynikající herecké výkony!) a iritujícím způsobem ořezává okolí, čímž přenáší paranoidně skličující pocity přímo na diváka.

Asi pokus o nějaký umělecký film. Ale už scénář by mohl být o dost lepší! Místama je to takové prázdné až nuda. Doporučil bych paní režisérce, aby si k psaní scénáře někoho pozvala. Ale nejvíc mě vytáčela ta technická stránka, ta kamera byla hrůza - kolikrát sledujeme někoho kdo nemluví a tedy nevidíme toho kdo mluví a to dost dlouho. Dále oříznuté rámování postavy co mluví. Že je dost scén natočených na jeden dlouhý záběr budiž, ale ta scéna by pak mohla být lépe udělaná, takto se tam kolikrát nic neděje. Paní tvůrkyně bude muset ještě hodně polívky sníst, než vyroste v kvalitního filmového tvůrce.

Film získal na MFF v Karlových Varech cenu za nejlepší mužský herecký výkon Martina Fingera a za nejlepší režii Beaty Parkanove. Notář Václav má pevné morální kvality a slíbené slovo je pro něj svaté. Jeho žena energický pečuje o rodinu a má to, co psychologové nazývají hardiness - nezdolnost. Je zde hodně velkých slov a s nimi kontrastuje nálada domova u kafe, která je nejvíce uvolněná ve scénách na pláži u moře. Není tu nic co bychom na toto téma neviděli třeba v Peliskach, Rebelich nebo v Báječných letech pod psa. Platí zároveň, že tyto filmy bavily i když jim někdo vytýkal zlehčování doby humorem.

Samotný příběh působí sice dost rozpačitě, zároveň ale velmi lidsky a přirozeně. Film zdobí vynikající herecký výkonMartina Fingerav roli morálně zásadového muže zmítaného nesmlouvavým politickým režimem. Skvěle mu sekundujeGabriela Mikulkovácoby jeho někdy až nesnesitelně milující manželka. Nejvíce však upoutala moji pozornosthudba, přičemž musím uznat, že texty písní seBeatě Parkanovémimořádně povedly. (60%)

Snímek, kterému předpovídám pomalé zapomnění. Tím bohužel nemyslím jen to, že já na něj pomalu zapomenu, ale že na něj pomalu zapomenou prakticky všichni. Ale mělo to potenciál. Jak už je dnes zvykem, tvůrci si dali záležet na formální stránce, obsadili věrohodné herce a přidali divadelní šmrnc, který mám já osobně moc ráda. Ale o čem že to vlastně bylo? Aha, ano, o člověku natolik morálním, že se nenechá udolat zlými komunisty. Někdo už je na tohle téma boje proti komunismu alergický, mně to nevadí. Nevadí mi ani hlavní postava ve stylu Mirka Dušína. Jen cítím nenápadný, ale intenzivní nátlak. Jako by se mi kdosi snažil říct:"Takhle svědomitě by ses měla chovat i ty."A to mi vadí. Nikdo nemá rád, když ho druzí poučují. I kdyby měli pravdu. Prostě ne. Jenže když tohle iritující moralizování odpářu, už mi z toho filmu vlastně nic moc nezbude, jinou hlubší pointu tam prostě nevidím.