Šikonmadó: Ótacumaki (1964)

Co se životem, když se zhroutí svět.. Je rok 1615, poslední bašta odporu, hrad Osaka, padá a kdo přežil, hledá své místo v novém řádu.. Další výpravná a jak je u Inagakiho zvykem a standardem také pečlivá a kvalitní podívaná. Přesto mi přišlo, že oproti jeho notně konzervativnímu a heroickému pojetí je tu tentokrát nezvykle více modernějšího filmového myšlení - důraz na člověka a dramaticko-tragické osudy běžných lidí, když se kolem tvoří dějiny (trochu to vlastně načal už vYagyu bugeicho). Přes více dějových linek a jejich hlavních postav mi narozdíl od kolegů film nepřišel nijak nepřehledný nebo roztříštěný, dobrá práce tvůrců i herců to zvládá uhlídat, i když pravda že některé by zasloužily více prostoru, na 110 min je tu docela nahuštěno. Ve finále jde prostě o další standartní Inagakiho okázalý opus, který stejně jako jeho ostatní tvorba zdaleka nepatří mezi extraligu nebo nějaká přelomová díla a působí tradičně dost staromódně, nicméně je to kvalitní, zručné, vizuálně působivé a filmařsky poctivé řemeslo, které si zaslouží respekt.

Na začiatok musím povedať, že film obsahuje priveľa postáv (hlavných je 8-9) a hlavne zo začiatku sa v tej spleti sub-príbehov divák slabo orientuje. Zapletka je tiež trochu kostrbatá. Čiastočne je nahradzovaná množstvom súbojov, ktoré by som však zaradil skôr k priemeru, niektoré dokonca aj nižšie - ich choreografia je ok, ale tá logika akcie a reakcie často viazne. Výber hercov je však spravený veľmi dobre - vedľa charizmatických hrdinov i zlosynov sa tu preplieta pár pekných Japoniek. Záver s víchricou/tornádom si je treba radšej odmyslieť, toto bol od strany tvorcov krok vedľa.

Leto roku 1615. Kedysi vládnúci rod Tojotomi je definitívne zničený. Hlava rodu, Hidejori Tojotomi pácha samovraždu a nedobytné sídlo rodu, hrad Ósaka je v plameňoch... Preživší samuraji utekajú každý svojou cestou. Nie všetci to ale zvládajú... Niekto zošalie a stáva sa neho pouličný vrah, niekto chce spáchať samovraždu, niekto to chce využiť a tajne začne pracovať pre nepriateľa na odstraňovaní zvyškov po Tojotomi a niektorý sa prispôsobia novej mierovej dobe a menia sa na obchodníkov. Príbeh sleduje viacero postáv, hlavnou však je samuraj Džubej, ktorého vyruší pri páchaní samovraždy žena, ktorá uteká v náručí s posledným členom rodiny, malým chlapcom. Vo filme však sledujeme osudy viacerých postáv preživších a preto je hlavná postava dosť nevýrazná a celkovo kopec postáv a vedľajších línií príbehu značne komplikuje už tak dosť rozháraný dej.
Pred týmto filmom režíroval Hiroši Inagaki historickú fresku Osaka jo monogatari (1961) , na ktorú tak trochu tento film nadväzuje tým, že zatiaľ čo Osaka jo monogatari končí uprostred vojny 16.januára 1615, Shikonmado (1964) začína už úplným zničením Ósackého hradu 5. júna 1615. Z filmu Osaka jo monogatari použil aj rovnaké scény v úvode (hlavne nákladné vojnové scény sú úplne identické).
Škoda prekombinovaného deja a nie príliš presvedčivých šermiarskych súbojov (v tejto dobe ich Japonci už dokázali nakrútiť lepšie) ale celkové vyznenie filmu je dosť monumentálne a príbeh (hoci nemá ten správny ťah) je tiež zvládnutý dobre.

Krajina sa zmieta vo vojne. Porazení z hradu Ósaka sa roztrúsia po krajine a ich osudy sa menia. Zo samurajov sa stávajú roninovia poprípade gauneri, zo žien prostitútky, aby dokázali prežiť. Snímok sleduje mnoho postáv, čím sa stáva dosť nesúrodým a vyžaduje veľkú divákovú pozornosť. Navzdory tejto roztieštenosti však ponúka svižný dej plný zvratov, súbojov, osobných tragédií a prekvapivé záverečné finále.(13.03.2014)

Koukalo se na to dobře, nicméně je to poněkud překombinované. Hlavní hrdina je trošku nevýrazný, ale zase to kompenzuje Mifune, který sice příliš prostoru nedostává, avšak kdykoli se objeví a vykoukne zpod košíku, co nosí celou dobu na hlavě, ztluče všechny jakýmsi podivným bucharem a to se počítá:). Oproti jiným chambarám tato nezanechá tak silný dojem, ale dívat se na ni dá a místy je vysloveně vtipná.(15.03.2008)