Samurai (1954)

,,Podej mi ten dřevěný meč.“ ,,Ty jsi dítě.“Jak jsem se na třídílného Musašiho těšil, tak moc jsem z prvního dílu zklamán. Nesmírně rozsáhlý román Eidži Jošikawy je otrocky přenesen na filmové plátno. Zaráží mě, že se tvůrci ani nepokusili vybrat jen část z jeho předlohy, ale pokouší se do filmu nacpat všechny postavy. Výsledkem je guláš, kdy v knize poměrně důležitá postava se ve filmu jen mihne a pronese jednu větu. Celý film tak působí uspěchaně, není čas vychutnat některé momenty, hlavně aby se toho vešlo co nejvíc. Mifune to trochu zachraňuje, ale pro ty, kteří nečetli román, musí působit docela nesympatickým dojmem.

No já nevím. Asi mi to hlavně připomnělo knihu, kterou miluju a kterou jsem četl před více než deseti lety, čímž jsem si jí krásně připomněl a zárověň jí mohl nahlédnou s tou desetiletou změnou perspektivy. A je to prostě super a mám radost, že mě konečně napadlo se na to podívat. Tudíž objektivní hledisko jde možná trochu stranou, ale je mi to fuk. Jsem zvědav, co přinesou další díly. Tenhle úvodní se mi líbil moc.

První část trilogie o slavném japonském šermíři je asi nejslabší. Jsou tady takové ty japonské pokusy o humor, které asi Evropan nikdy neocení. Příběh je tak trochu odlehčený a to mi k heroickému samurajskému eposu moc nejde. Atmosféra začne houstnout až ke konci a diváka tak připraví na následují díly. Nevím proč, ale výprava, hudba i barevné pojetí mi dost připomínalo Vávrovu husitskou epopej.

Tak mam u japonskych reziserov uz nejaky prehlad - viem o reziserskej tvorbe Kurosawu, Kitanna, Jasudziro Ozu-a, Kendzi Mizoguci-ho, Hayao Miyazaki-ho, Kaneto Sindo-a, no ale Hyrosy Ynagaky mi fakt nic nehovori a po tomto filme tomu este asi dlho aj tak bude. Priemerny namet o stredovekych bojoch v Japonsku je utopeny v nezazivnom prevedeni, reziser odviedol priserne priemernu pracu za kamerou, herci az na Mifuneho sa teda nijako nepredviedli a samotny Mifune to nemal sancu sam utiahnut : 55 %

Už to, že film je natočen dle divadelní hry podle románu Eidži Jošikawy z roku 1937, by mělo v divákově hlavě spustit poplach. Totiž ten Jošikawův román čítající tisíc stran vycházel v novinách na pokračování, což je styl, který rozvinuli Francouzi jako Alexander Dumas, či Eugene Sue. A Jošikawa je opravdu japonský Alexandre Dumas - hned na začátku vrazí do děje dvě osudové ženy, milostné peripetie zabírají vetšinu knihy (filmu, divadelní hry), a jak říkal často Dumas, dokažte mi, že to není pravda. O láskách historie moc nepíše.To, že Musaši nebyl rváč a vyděděnec, stranil se sice lidí a nemyl se, ale to proto, že měl nejspíš silný exém po celém těle, co na tom, hlavně upravit historii tak, aby to měšťanské čtenářky ocenily. Takže o Musašiho se tisíc stran perou dvě ženy, a my, čtenáři Knihy pěti kruhů, se mužeme jít zahrabat. Pro nás tento Musaši není.