Sapovnela (1959)

Sapovnela, květina, kterou nikdo nikdy nenajde. Film, kde hraje květina hlavní roli. Ukazuje svou krásu, potažmo krásu země, z níž vyrůstá. Jediným člověkem v dokumentu je zahradník a tvůrce prostých květinových zátiší, člověk sžitý s přírodou tak, jak se nám dnes vůbec nemůže poštěstit. Květiny jsou zobrazeny ve své křehkosti a pomíjivosti, také ale ve schopnosti odolat nepřízni, znovu se prodrat mezi kameny staveniště, mezi spáry kamenných zdí. Film o kráse, o vlasti, o pokoře k přírodě a k práci člověka. Dokument dobu svého vzniku nezapře ani hudbou ani barevností, která je limitována tehdejšími filmovými materiály. Lidová hudba nebo třeba Chopinova heroická polonéza působivou barevnou koláž umocňuje.

Film, který se vpíjí přímo do srdce. Barevné kompozice květin a lidová hudba. Starý gruzinský květinář je shrbený, protože se celý život skláněl nad květinami. Je to takový gruzinský Sam Křepelka, miluje to, co roste ze země. Příroda dodnes zůstává pro umělce nenahraditelnou učitelkou. Až mi z té krásy asi ve třinácté minutě filmu vytryskly slzy. Květiny, které hrají na hudební nástroje a zpívají. A závěr je hrozivý a drsný.

„Tento film se jmenujeSapovnela, což značí nedosažitelnou květinu. Možná si myslíte, že o tom s vámi budeme mluvit, ale nebudeme. Podle prastaré legendy se Sapovnela vztahuje k pocitům, jež květiny vzbuzují, k radosti, harmonii, libosti. Zveme vás do tohoto tajemného a tichého světa…,“ vábí Otarův film diváka jak květ opylovače.

Ruský název Iosselianiho barevného dokumentu Песнь о цветах je myslím dostatečně výstižný. Za zmínku stojí rozhodně hudba a taky aranžérské umění starého zahradníka, které mi připomnělo koláže Paradžanova. Závěrečné „ponaučení“ je trošku prvoplánové, ale zároveň může být i kritikou sovětské industrializace v Gruzii.