Sametová extáze (1998)

Velvet Goldmine je fajn film s príjemnou atmosférou, ale podobne ako zvyšokrežisérovejtvorby nedokáže sprostredkovať nič navyše, čo si jeho daný obsah väčšinou žiada. Tu síce obsadenie skvelo funguje a ich presvedčivosť vo svojich úlohách je moc pôsobivá, no film je primárne zameraný na hudbu a práve hudobné čísla sú totálne bez efektu. Niežeby išlo o niečo nudné, to vôbec, ale táto téma mala rozhodne väčší potenciál. A tým viac, pokiaľ si človek uvedomí, že oBowiemto v skutočnosti "nie je". Vtedy to len stratí na hodnote. Byť to životopisný snímok, dalo by sa hovoriť o solídnej chuťovke, pretože true story by tomu už od podstaty hodne pridávalo.

Hudební film, který diváka seznamuje se světem glam-rocku 70. let, a to prostřednictvím fiktivního zpěváka Briana Sladea a také jeho idola, zpěváka Curta Wilda.DĚJ:Příběh sleduje britského novinářeArthura Stuarta, který v roce 1984 pátrá po osudu glamrockové hvězdyBriana Sladea. Slade byl v 70. letech extravagantní bisexuální ikonou, který se oženil s Mandy, ale pak se zamiloval do amerického rockeraCurta Wilda. Jejich kariéry se rozjely díky šokujícímu stylu, ale sláva, drogy a ego je začaly ničit. Stuart mluví s lidmi z jejich okolí a postupně odkrývá pravdu o Sladeově „smrti“ na pódiu a jeho dalším životě.ZHODNOCENÍ:O čem tedy byl tento film? O glamrockové hudbě, sexuální nevázanosti, otevřeném projevování „zakázané lásky“ a také o tom, jak se díky této hudbě seberealizoval jeden novinář.

Z Glam rocku a módy sedemdesiatok sa mi robia... ani neviem čo na tele, preto som prekvapený, nakoľko ma chytili takmer všetky piesne, ktoré odzneli v Haynesovom filme. Spoločne so scenáristickým kolegom ho vystaval ako Občana Kanea a myslím, že to bol dobrý nápad a dramaturgia funguje. Slade je tajomná postava, o ktorej sa nedozvieme úplne všetko, ale asi väčšine divákov bude aspoň do určitej miery sympatická. Je to ale aj tak najmä o hudbe a kostýmoch a samozrejme o mladých hviezdach a príjemným bonusom je Brian Molko v menšej úlohe. Trochu to môže pripomenúť Singles, z poslednej doby zase Rocketmana.

Snovy free raus sedmdesatych let plny sebestrednych hvezd oproti studene konzervativni sprse let osmdesatych, kde uz ani ty hvezdy svitit moc nemuzou nebo nechteji. Krasne podano, hodne vynika  McGregor, ale ani ostatni nezustavaji pozadu, Toni Colette jako vzdy bomba. Bowiemu budiz odmenou to, jak tu dopadl jeho fiktivni obraz v tech osmdesatkach ;)

"Občan Kane" glamrocku, ale právě tím také zásadně odlišný od kanonického veledíla. Orson Welles nás nutil dojímat se nad odhalením, že i zbohatlický magnát má také srdce a teskní po ztracené nevinnosti. Jeho film se celý točil kolem titulní postavy, přičemž všechny ostatní figury tu slouží jen coby vehikly k přidávání dalších vrstev jejího portrétu (do čehož také zapadá, že reportér tu zůstává zcela anonymní, protože nemá ke Kaneovi vůbec žádný vztah). Todd Haynes za užití podobné vyprávěcí struktury flashbacků motivovaných reportážním zadáním a rámované ozvěnami klíčového okamžiku (byť ne nutně totožného v čase a místě, ale rozhodně významem) vypráví mnohem opojnější, fantastičtější, rozmáchlejší a především osobnější a hlubší příběh. Příznačně svému vzoru v Davidovi Bowiem a jeho Ziggy Stardust personě vypráví "Sametová extáze" o všech ostatních a o vlivu hvězdy na svou dobu, své okolí a hlavně na konkrétní lidi, kteří ji milovali a jejím prostřednictvím objevili sami sebe. Nakonec se ukazuje, že tím nejlepším, co Haynese potkalo, bylo odmítnutí Bowieho licencovat produkci své písně a personu Ziggyho. Namísto životopisu svázaného schvalováním vnějších autorit mohl dát absolutní průchod tvůrčí licenci a otisknout na plátno nikoli konkrétní osobnost, ale dojem z ní.  Těžiště se tak z biografických údajů a pečlivě střežené image přenáší na významy, nálady, emoce a vjemy. Impresivní koláž pak vypráví nejen ústy postav ale především jejich těly, kostýmy i výpravou, z nichž se stávají vrcholně expresivní a ohromně uhrančivé nástroje diváckého okouzlení. A když se to ještě spojí s hudbou, ať už jako podkresem, koncertní performancí nebo videoklipem, přichází ona titulní extáze (obzvláště u Ballad of Maxwell Demon, ale zdaleka ne jen u ní). Haynes vytvořil dokonalou filmovou fantazii jedné hudební dekády (ale i s ozvěnami dvou dekád kolem ní) a její klíčové hvězdy, ale i hudebního průmyslu, společnosti a queernes, respektive jejího předvádění a performování. Ale při tom vypráví také velkolepý příběh hledání sebe sama, které je jako v každé jiné době nelehké, byť tehdy díky jednomu mimozemšťanovi bylo o něco zjevnější a snáze pomáhalo najít spřízněné duše. Vedle těchto velkých i malých příběhů "Sametová extáze" zůstává také velkolepou ódou na jednu jedinou noc, kdy prší třpytky a která je kulminací všeho kolem ní. Haynesovo rozkošně uhrančivé i krásně intimní veledílo se nakonec samo stává ekvivalentem staré brože Oscara Wilda - otiskem něčeho velkého i osobního, spřízněným dotykem, a darem, který spojuje všechny, kteří si jej předávají.