Beze mě: Šest tváří Boba Dylana (2007)

A jdu si to pustit znova!edit:podobný pocit jako po shlédnutíCloud Atlas, ne že by tedy filmy měly kvalitativně a tematicky mnoho společného, ale sdílí svoji šílenou mozaiku proplétajících se motivů, příběhů, střídajících se herců. A zároveň jsem byl z obou velmi nadšen, třebaže jsem si v myšlenkové kapacitě sotva spojil vše, co se přede mnou dělo. Zcela neobjektivně hodnotím Šest tváří Boba Dylana právě kvůliBobu Dylanovi, kvůli jeho osobnosti a především hudbě. Je to slepý styl hodnocení, podporuje kult jedné osobnosti (proti čemuž jsem obvykle proti) a něco mi říká, že ani onen zpěvák by to moc neocenil. Ale k užití si jednotlivých scén mi občas stačila jen hraná původní hudba, nehledě na to, co se na obrazovce dělo. Některé písničky mi chyběly, vlastně dost mi jich chybělo, ale k celkovému zážitku by asi bylo nutné natočit celý seriál jen jako videoklip k jendotlivým písním (a já bych pravděpodobně hodnotil pěti hvězdami).

Měl jsem výhodu, že mám načtené životopisy a viděl jsem hromadu dokumentů, z nichž bych vypíchnul hlavně Scorseseho No direction home, a tudíž jsem se chytal. Věřím ale, že pro diváky nepolíbené Bobem Dylanem, bude film dost zmatečný, nepřívětivý a divoký. Ale nechci zas nikoho podceňovat. Film vypráví život Boba Dylana skrze 6 různých postav, které by se klidně mohli navzájem potkat. Už to je celkem zajímavý a nevídaný krok. A to obsazení. Je tu Batman, Joker, Q, Edward Lewis, Galadriel a perfektní Marcus Carl Franklin v roli mlaďounkého černošského trubadůra Woodyho, který (tedy možná až na Blanchett) si celý film kradl pro sebe. Navíc jako jediný z herců zde nazpíval své party a je až s podivem, že jsem o něm pak už neslyšel. Todd Haynes dobře pochopil osobu Boba Dylana a s vědomým, že jeho příběh nejde odvyprávět přímočaře, neboť skutečný příběh zná dodnes jen Dylan sám, nám naservíroval toto experimentální dílo a plně tím písničkáře poctil. Pobavila scéna kdy Cate Blanchett v roli Judea Quinna pronese "Jsem jedinej, kdo tady má koule.". Jsem zvědavý, jak si s látkou poradil James Mangold ve filmu A Complete Unknown.

„Pronikl do tolika duší. Nemůže se vrátit na scénu.“Od Boba Dylana zatím znám pár slavných hitů (i to často díky českým coververzím Matušky, Neckáře atd.), takže po přečtení pár komentářů o zmateném počinu vhodném jen pro skalní znalce jsem začal mít obavy, co mi Haynesův snímek může dát... jenže mě to nečekaně naprosto nadchlo. U více scén se mi hlavou honily myšlenky nad záměrem, aneb když člověk proniká do mysle jiných lidí, kteří se s ním setkávají, každý ho může začít vnímat odlišně na základě vybraných situací a jiných zdrojů, jež mu tento obraz vytvořily... a co teprve, když se člověk činí v umění, vystupuje pod pseudonymem, nestává se už v té chvíli z něj již částečně jiná osobnost? ...a co když je to světová hvězda showbyznysu, o jaké leckdy v médiích padá spousta fám, slavný zpěvák, který bývá jinými imitován, může mít po světě své falešné dvojníky, zároveň herec, který ve filmu ztvárňuje roli úplně odlišnou oproti sobě samému? To už vzniká téměř nekonečný rozptyl obrazů o jedné osobnosti, nehledě na to, kolikrát může tento člověk měnit ve svém životě postoj k něčemu. Nejen ve vztahu k těmto úvahám mě bavilo sledovat filmový experiment, v němž slavnou osobnost Boba Dylana ztvárňuje snad 6 herců včetně černošského kluka nebo ženy v převleku a film nám ukazuje, jak si na slavnou hvězdu může hrát či ve filmu ji ztvárňovat téměř kdokoliv. Todd Haynes střídá v téhle mozaikové směsici hraný film ve stylu rodinného dramatu, jindy western, sekvence ve stylu videoklipů, dokument plný sestřihů (vč. ukázek z archivních rozhovorů a vystoupení skutečného Dylana)... Filozofování nad hudbou si dovolí vystřídat i mystifikací podobnou Petru Zelenkovi, surrealistickými scénami (za mě naprosto skvělá ta černobílá s producentovými přeludy na WC) nebo praštěnými vtipy jako zHodinářovy svatební cesty(třeba záběr The Beatles coby brouků válejících se v trávě :D). Heath Ledger by se svým talentem býval jistě zvládl stejnou roli i v klasickém životopisném filmu, zatímco mnohé scény s Christianem Balem a nevyzpytatelnou Cate Blanchett mě bavily i coby zábavné ukázky velmi zdařilé imitace slavného zpěváka. Stylová mnohotvárnost snímku v několika liniích mi vůbec nevadila, když jsem časem zjistil, že snad každá z nich mě chytla, přináší vychytané momenty, jistou atmosféru a současně film doprovází spousta skvělé hudby, která celý zážitek pro mě v čistě pocitové rovině ještě zesílila.[90%]

Až na pár prístupnejších hitov (ale nedávno objavená Hurricane sa okamžite zaradila medzi moje najobľúbenejšie skladby vôbec) je mi Bob Dylan strašne vzdialený. Až tak, že som aj zabudol, že som tento film pred cca 2 týždňami konečne pozrel... a musím konštatovať, že veľmi rád (nie zabudol, pozrel). Byť to o umelcovi, ktorému rozumiem, tak asi prerábam topku (...alebo možno práve vtedy dupľom nie?). Každopádne veľmi dobre volený koncept aj forma. Plné rešpektu, ale odvážne, neuhýbajúce pred puncom legendy, ale neidealizujúce. Akurátne a vkusné, viac sa dá do Dylana preniknúť už iba ponorom do jeho tvorby samotnej. Kto za ňou stojí, o tom mám už teraz postačujúcu predstavu.

Bob Dylan je portrétován šesti linými osobami, herci, jeho identita je reprezentována šesti jinými lidmi. Velmi zvláštní a jedinečné zpracování životního příběhu osobnosti, který vlastně vůbec není přímo zmíněna ani nevystupuje ve filmu Hra s ideami, že „já je někdo jiný“, „já jsem večer a ráno jsem někdo jiný“