Sakura no mori no mankai no šita (1975)

chvílemi se to tváří jako zábavná, lehce ujetá (bradavky a usekané hlavy) záležitost o poněkud nestandardně zmagořené paničce, kterou si nebohý loupežník ukradl, manžela jejího zhynouti nechal a ji na zádech do doupěte svého odnesl, ale bohužel to tak nepůsobí po celou dobu, místy je děj až přespříliš vatovitý a pokusy o hlubší psychologii postav moc nefungují a podpantofloidní loupeživý horal po přesunu děje do města ztratí většinu své zajímavosti. Pointa je zábavná (ach, ty překrásné květy sakur..) a pár scén překvapí svou brutalitou ("Tohle? To jsou moje další ženy.." ovšem takové sťaté hlavy moc násilně nevypadají, neb působí jako něco vzešlé ze školního sochařského kroužku a dvou balení béžové plastelíny), nakonec je to spíš průměrná záležitost, na které je nejzajímavější to, jak se změnil vztah japonců ku sakurám od bázně a strachu na symbol romantiky, je-li to ovšem pravda."Člověka bez rozpaků sprovodíš ze světa, ale květů se bojíš?"

Povedená děsivá historka, jenž i přes svůj vizuální půvab či vydařené závěrečné znejistění diváka nejednoznačnou pointou vzhledem k přepálené stopáži a určité nevyužitosti témat, jaké se v ději čas od času vynoří, nevyzní až tak působivě, jak by mohla. Kdyby se víc rozvinuly naznačené vztahy mezi dominancí/submisivitou či civilizovaností/barbarstvím, tak by se mohlo jednat o ještě zajímavější podívanou nesázející jednoduše pouze na bizardnost vztahu, jaký se mezi hlavními postavami vybudoval. Silné 3*.

Film mě zaujal nádherným vizuálem, příběh pro mě nebyl nijak zajímavý a vlastně ani moc důležitý. Proplul jsem filmem na lístcích sakury do finále a až se závěrečnými titulky si uvědomil, že mi v hlavě nic jiného, než ty lístky sakury, nezůstaly. A vůbec mi to nevadilo.

Fascinujících jsou označení údajných žánrů filmu, asi nikdo nikdy neslyšel o alegorii. Šinoda pracuje s touto metodou poměrně rozpoznatelně a mám dojem, že i docela tvrdě ve svém postoji k ženám (nebo jejich jisté kategorii) a jejich schopnosti ovládat muže.

Čím víc těchto klasických japonských a jiných výchoasijských filmů vycházejících z jejich národních tradic, legend či pověstí vidím, tím si na tu odlišnou mentalitu a osobitý historický, často až bájný svět začínám i zvykat. TuhleSakurujsem před rokem vypl do 20ti minut s nezájmem, dnes mi svým neotřele zpracovaným příběhem staré pověsti celkem sedla. Námět o tom, jak samurajský lupič zabije cizince, aby mohl získat jeho krásnou ženu, zatímco z oné ženy se rázem vyklube manipulátorka s infantilně psychopatickým projevem a děsivě bizarními sklony, mě zvláštním způsobem bavilo sledovat a také je vidět, že vývoj děje a gradování motivů drželi tvůrci pevně pod rukama. Upoutalo mě barevné provedení s nevšední atmosférou exotického města v historických časech, specifické a jasně odlišitelné postavy, přírodní symbolika a napínaly mě i akční scény loupežné party proti Sekači hlav. Na cestě k vyššímu hodnocení mi překáží jen dvě věci: perverzní styk ženy s čerstvě useknutou hlavou byl už scénou, kdy jsem si řekl, že tohle jsem snad vidět raději nepotřeboval :o) ...a pak samotný závěr, v němž jsem sice pochopil, že se projevila tradovaná síla sadu rozkvětlých sakurí vyvolávajících šílenství, ale v tom mysteriózním provedení s několika náhlými zvraty po sobě jsem zakončení osudu hlavních postav ani příčinu některých fantaskních zvratů příliš nepobral (ono poslední „zmizení z obrazu“ už vůbec).[70%](13.04.2023)