Rengoku eroica (1970)

Dejovo labyrintové: úmyselne skonštruované tak, aby to bolo v podstate nepochopiteľné. Príbeh sa odohráva vo viacerých, v niektorých miestach od seba minimálne odlíšených, časových bodoch (myslím, že boli štyri). Časové línie sa pretínajú, prekrývajú a zapadajú do seba. Opakujúce sa scény v rôznych variáciách. Tento zmätok je znesiteľný, dokonca aj príťažlivý vďaka Jošidovmu štýlu. Najlepšie by som ho opísal ako kombináciu Michelangela Antonioniho a Františka Vláčila. Množstvo geometrických tvarov, zvláštne, svojské kompozície s postavami, ktoré sú zdanlivo utláčané okolím, aj keď majú často okolo seba kopu priestoru, nízke uhly kamery, oči vypaľujúca biela farba. Myslím, že Antonioni robil niečo podobné tým, ako umiestňoval ľudí do mestského prostredia a kontrastoval ich s rôznymi architektonickými prvkami, tu Jošida používa mesto, apartmány ale aj opustené, chátrajúce industriálne budovy. Jeho kamera je v porovnaní s Antonionim dynamickejšia. Vždy budeme uväznení v určitých štruktúrach, neschopní uniknúť, a ak má dôjsť k revolúcii, tak sa nikdy neuskutoční kvôli vnútorným konfliktom. Preto očistec v názve. Aspoň to som si od Jošidu odniesol. Film je na môj vkus príliš vzdialený a nepreniknuteľný. Je ako krásna budova bez dverí: môžete ju obdivovať zvonku, ale nikdy nemôžete vojsť dovnútra. Na druhej strane, takéto niečo som ešte nikdy nevidel, a vôbec som sa nenudil. Film na obdivovanie a rozmýšľanie, ale nie na nejakú hlbokú emočnú reakciu.(22.01.2026)

Úvod dokázal na chvíľu upútať zaujímavým podhľadom kamery a čistými líniami obrazu v skoro až futuristicky pôsobiacich interiéroch. Na chvíľu. Bezdejovitý obsah a celková umelosť ma ale nedokázali vtiahnuť a celé mi to prišlo ako jeden pomalý snový výjav smerujúci odnikiaľ nikam. Kde je špión? Tu je špión. Kde sa schoval? Žiaden špión nikdy nebol.(25.10.2025)

Vizuálna stránka filmu od prvého okamžiku bola úžasnáa pokračovalo to až do konca. Dejová linka, ktorá súbežne predstavovala rodinný aj politický život hlavných hrdinov a skákala z prítomnosti do minulosti, ma trochu miatla. 
V prvom rade ma prekvapilo, že aj v Japonsku sa to po vojne lámalo, že aj tam existovala komunistická strana, súdruhovia, odboj a popravy. A hlavný hrdina, sa mi zdal tiež nezaradený, akoby nevedel, či uprednostniť svoju činnosť v odboji, alebo svoju rodinu. Vyzeralo to tak, že nakoniec dal prednosť rodine. Ale mohlo to byť kľudne aj inak.70%(24.10.2025)

„Komolé kužely s elipsou obcují, ohnuté přímky se páří, zkosené hranoly nelidsky kvílejí, artové dílo se daří.“ Režisér Jošida je zkrátka hravý. Hraje si se světlem v mysli, se stíny na duši a se všemi, kdož jsou ztraceni. Někteří na ulici, druzí sami v sobě, ve své minulosti a v politické angažovanosti, pár postav je ztracených až k zatracení. A já? Já si bohužel před zhlédnutím nepřečetl recenzi, kterou napsal filmem fascinovaný filosof Dionysos. Proto mě překvapil odlidštěný svět, plný geometrických tvarů i patvarů, objevovaných hravou kamerou a byl jsem perplex z dialogů, vedoucích odnikud nikam a zase zpátky. Iritovalo mě i odtažité chování postav, příliš neukotvených v realitě. Jošišige Jošida mi očividně moc nesedí. Jeho vedení herců k upjaté strojenosti a unylému deklamování textu je sice originální přístup a odvážný tvůrčí záměr, ale mě neoslovil. Dvě hvězdy za podivně smutnou stínohru serotikoua třetí za mou osvětu - ohledně sanfranciské mírové smlouvy z 28. dubna 1952 a překvapivého zjištění, že i Japonci, dnešní kapitalistické štiky, kdysi stávkovali a používali slova jako soudruh, proletariát a kontrarevolucionář.(12.10.2025)

To, jak některé japonské artové majstrštyky té doby dokázaly přecházet od subjektivního k celospolečenskému, od intimního zkoumání sebe a osobních vztahů k obecnému a tedy i politickému, zkrátka od existenciálního ke kritickému, je zkrátka fascinující (Tešigahara - "Past", Óšima - "Trest smrti oběšením"). První čtvrtina: Antonioni v Japonsku, bezpochyby a bez chyb - člověk ztracen sám sobě, své rodině, postavy bloudící v odlidštěném světě geometrických tvarů moderní architektury v její dokonale hladké, pravoúhlé struktuře, negující jakékoliv přirozené místo pro člověka. Ale Jošida jde dál - paměť, minulost i budoucnost mění betonové jeviště moderního očistce individua v očistec individua politického, bojujícího za svůj ideál. Očistec přesvědčení, snů a iluzí, v němž jsou hrdinové lapeni minulostí, přítomností i budoucností a v němž mohou aktuálně, takřka bez přechodů (flashbacky a flashforwardy to udělají za ně) prožít vlastní neúspěch, vlastní slabost, neštěsti i vinu a - přijít o iluze. Dead end politické volby, která je neodmyslitelně spojena s volbou životní. /// Dokonale ostré a pravidelné rámování záběrů často uzamyká postavy do středové kompozice, z níž není úniku stejně jako z alegorického očistce. Všepohlcující plochy černé a bíle, oceli a betonu, marné snahy.(17.11.2015)