Pyšná princezna (1952)

Starý, ale stále dojímavý príbeh, ktorý je pre mnohých neoddeliteľnou súčasťou vianočného televízneho programu a dodnes si nachádza nových divákov. Pyšná princezná je veľmi ľudská a láskavá rozprávka o rozmarnej princeznej a dobrom, čestnom kráľovi (princovi), ktorý sa rozhodne „skrotiť“ jej chladné srdce. Keď ho odmietne, nevzdá sa – prezlečie sa za záhradníka a postupne ju učí pokore, práci a obyčajnej ľudskosti. Príbeh potom pokračuje ich útekom pred vojskom, kde sa stretávajú s obyčajnými ľuďmi, ktorí im bez váhania pomáhajú, čo krásne zdôrazňuje tému solidarity a dobra.
Je pravda, že film vznikol v roku 1952, takže sa v ňom dajú cítiť jemné ideologické prvky tej doby – kontrast medzi „zlým dvorom“ a pracovitým ľudom je celkom zreteľný. No nie je to nič rušivé, skôr nenápadné pozadie, ktoré nijako neprebíja samotný príbeh. To, čo robí film výnimočným, je jeho rozprávačská elegancia, humor a nadčasové posolstvo o zmene človeka k lepšiemu.
Herecky tomu dodáva silu napríklad Stanislav Neumann ako dobrosrdečný, no slabší kráľ, ktorého výkon si mnohí pamätajú dodnes. Celkovo ide o klasiku, ktorá má v našom priestore takmer kultový status – film, ktorý si našiel cestu k miliónom divákov a ktorý len tak niečo neprekoná.

Rozvíjej se, poupátko, nejmilejší z květů, od rána až do noci budeš vonět světu.Pyšná princeznaje klasika medzi československými rozprávkami a aj keď nepatrí medzi moje najobľúbenejšie, niektoré scénky (napríklad ako si švec ide zaspievať za hranicu kráľovstva) a hlášky ako„Melete, melete?”„Meleme, meleme.”či"Odvolávám, co jsem odvolal, a slibuji, co jsem slíbil!"sú nezabudnuteľné.

Po letech jsem se podíval na svou milovanou pohádku. Vidím, že jsem tu kdysi dal čtyři supernovy... no, asi to tak nechám (za trest agitaci a propagandě). Ono je to docela důmyslně zprzněno: úvod a závěr rámují dva songy, které nesmíte vůbec vnímat, abyste dali plné hodnocení, a abyste možná neubrali ještě víc než jenom jednu hvězdu... "Skončila se panská pýcha..." pěje upřímně a rozšafně dělný lid na konci filmu. A člověku-divákovi to může vrtat hlavou: panská pýcha má utrum, ale páni, rozuměj feudálové, jsou tady přece pořád, defilují zde na "očabrakovaných" komoních a vyhlížejí docela spokojeně; ono to člověku-divákovi, který zrovnanespadol z Gurunuprostě evokuje (ten závěrečný song) konec pánů jako takových, takže tady něco (ideového) povážlivě drhne... Pak je tu ještě ona milá babička, která vede taky dost "prostátní" řeči... Ale dost o tom: pak je tu Stanislav Neumann, v tom nejlepším slova smyslu nejroztomilejší král světa; jsou tu jeho krásně přízemní a chamtiví rádcové; je tu přepůvabná Alena Vránová, od které by se "dnešní" princezny měly učit, jak ztvárnit postavu, a ne se jenom pitvořit; a taky (když člověk-divák opravdu chce) je zde uvěřitelně kladný Vladimír Ráž; a ještě tu nezapomenutelně figuruje bezkonkurenční sviněvýběrčí danív podání dobráka Josefa Hlinomaze. Takže za čtyři... Ahoj!

Pohádková klasika, která se paradoxně loni dočkala po 74 letech animované reimaginace s menším přizpůsobením maldšímu divákovi a hned se jednalo zase o úspěch.. Původní filmová hraná verze ze začátku padesátých let ale dodnes stále platí za jednu z těch nejlepších tuzemských pohádek vůbec, na jejímž narativu stále vznikají další nové kousky.. Příběh pyšné princezny, která se vzepřela svým královským povinnostem a odmítla si vzít zvoleného manžela krále Miroslava z vedlejšího panství. V přestrojení za zahradníka se ale s princeznou Krasomilou poznává na jiné hlubší úrovni, aby oba poznali, že je to k sobě přitahuje i jinak než jen z povinnosti.. Roztomilá československá pohádka, na které vyrostlo už tolik rodičů a dětí, jež funguje po tolika letech stále víc než důstojně. Král v podání skřehotajícího Stanislava Neumann se ale vyloženě perfektním způsobem prokňoural do diváckým vzpomínek nás všech.. Odvolávám, co jsem odvolal, slibuji, co jsme slíbil, Pyšná princezna mi ani s rubem času nepřišla o nic slabší..70%

Klasika. Milovala ji moje maminka, takže kromě filmu je to i vzpomínka. Za socíku jsme ji brali přesně opačně, než byla zamýšlena - Půlnoční království byl Východ, Miroslavova země Západ. Hodnotím samozřejmě, s dávkou nostalgie. Kdyby byla současná, úvodní scéna recitujícího Miroslava na koni a závěrečný budovatelský zpěv národa by hodnocení snížily. Jenže byla natočená v roce 1952, v době znárodňování, monstrprocesů a jiných hrůz. Stala se nadějí národa a za to si zaslouží všech pět hvězd. A žádné Vánoce ji nevynechám, moc se na ni těším.