Post Tenebras Lux (2012)

Film plný břitkých iracionálních střihů, která můžeme posléze považovat za strata. Jsme tu, ale kam se podějeme za chvíli. Ale už první obraz dal tušit, že zde bude něco neobvyklého, nakonec to až tak neobvyklé nebylo. Nakonec to byla hra, ale ne v rugby (jako v posledním filmovém obrazu), která má (jako každá hra) jednoznačná pravidla; byla to hra života, ve které se často pravidla porušují a soudcové to mlčky přehlížejí. Sám Reygadas se snaží nechat iracionalitu volně proudit (mluvím tím možná i o zdvojení a posunutí obrazu snímanému kolem středu plátna, který se moc nepovedl), když říká: reason will intervene as little as possible. Bohužel, právě tohle se stále více jeví jako aktuální společenský trend. To pro život, pro film se to jeví jako možná cesta, kterou by bylo nutno projít ještě hezký kus cesty.

Festivalový film, který se příliš opájí sám sebou a proto je taky tak nudný! Herci však hrají skvěle. FIlm i přes surreální nádech oplývá velkou přirozeností a realismem, který generují hlavně herci. Kdyby to nebylo tak estetizované, klidně bych mohl řadu scén považovat za nějaké domácí videa, útržky z rodinného života. Scény jsou snímány skrze jakýsi zvláštní objektiv, který po stranách láme/rozostřuje světlo, a to tak často, až jsem si říkal, že to už je snad manýra a jestli siReygadaszkrátka neřekl: "Týjo, to je ale zajímavej objektiv. S ním bych mohl natočit těžký umění a vytřít těch snobům v Cannes zrak."Tohle poněkud vyprázděné opájení, tohle zaujaté čuchání vlastních prdů je důsledkem toho, že Post tenebras Lux toliko nevypráví příběhy a dramata mezi postavami, která mě vlastně zajímala; Mám rád vztahová sondy o krizi, baví mě sledovat postavy bojující a poddávající se nějaké vlastní nezřízenosti či slabosti. Autor ale raději věnuje tomu, že minutu snímá nějakej krásnej strom nebo příliv v kompozičně dobře rozvrhnutém záběru nebo manžele jdoucí do kopce, holčičku pobíhající mezi pejsky v blátě a něco si žvatlající... Celé je to krásné, to ano. Super objektiv, ty teplouši! Screenshot bych si udělal, to jo, ale proč na ty záběry musím civět minutu, to fakt nevím. Nudí to a zdržuje od filmů, které mají hutnější vyprávění a současně dokáží být strhující a zábavné.Tyhlety vyprázdněné snobárny já fakt nesnášim. Podobným případem je třeba CuarónovaRomanebo TarrovyWerckmeisterovy Harmonie. Filmaři by neměli rezignovat na zábavnost, protože to je klíčová složka filmu (jak vysvětluji na svém profilu). Míry zábavnosti lze dosahovat mnohými prostředky. Nemluvim tady rychlym střihu a akci každých 25 minut. Film může být vpravdě provokativní artem "o něčem" pro ty, s vybranějším vkusem, aniž by musel rezignovat na to, být zábavný.

Film snímaný rozostřenou optikou kamery(kraje obrazu jsou rozostřeny) a stejně tak nejasně se může jevit divákovo vnímání celého filmu. Netroufnu si tvrdit jestli na vás jako na diváka snímek udělá pozitivní nebo negativní dojem ale každopádně jde o film kterej vám bude v mysli rezonovat a vy o něm budete přemýšlet ještě dlouho po jeho skončení. To jestPost Tenebras Lux.3hvězdy

Pseudoartová žumpa, z níž jsem naštěstí vylezl dřív, než mi ta břečka v ní mohla začít chutnat. Všichni, kdo v souvislosti s tímto blábolem zmiňují jméno Andreje Tarkovského, by zasloužili zbičovat do bezvědomí. Za úvodních pár minut bych to snad mohl jednou hvězdou počastovat, leč za následné defilé olezlých mexických pyjů dávám přiměřený odpad. Pakliže mně chtěl tvůrce sdělit, že svět je veskrze nechutné místo, přesvědčil mě spíše o tom, že ono nechutné místo je kdesi v jeho hlavě.

Myslím si, že Reygadas ušiel ako tvorca obrovský kus cesty. Sledovať túto jeho cestu za vizuálnou pôsobivosťou je zábavné a iné. Post Tenebras Lux sa síce nesie vo formálnej čistote, aká sa mi s menom Reygadas spája, ale žánrovo je film viac ukotvený v poetickom háve. Hoci si požičiava motívy z predchádzajúcich diel, či už je to magický realizmus, explicitná erotika alebo osamelosť mužov v strednom veku. Tento film je pre mňa pútavý, ani nie tak pre svoju myšlienku - predsa len je ústredná línia jednoduchá - ale preto, lebo každá jedna scéna ma svoj skrytý význam, ktorý ma bavilo nachádzať a čítať. Na konci síce zostáva dojem straty a prchavosti, sprostredkovaný divákovi pútavo a efektne, ale nezasiahlo ma to tak, ako rovnaký motív v Bitke v Nebi alebo v Tichom svetle. Hoci treba zdôrazniť, že aj napriek pomalosti ma film bavil a nenudil som sa. Každopádne je každý obraz v tomto filme osobitou básňou. A nebojím sa povedať, že sa k nemu budem časom vracať.