Poslední kamikaze (1970)

Taký typický japonský film, kde je snaha ospravedlniť, resp. obhájiť počínanie kamikadze pilotov. Neobíde sa to bez tradičných klišé ako hrdinstvo, zbabelosť, loajalita ku cisárovi a krajine. Piloti sa predháňajú, aby mohli zomrieť za vlasť, iní s tým majú problémy, veliaci dôstojníci chcú byť vzorom pre podriadených, dokonca piloti dostávajú (nevieryhodnú) možnosť voľby, či takýto čin chcú spáchať. Výrokov odpaľujúcich dekel ako napr. "Vojna bude dlhá, každý bude mať šancu zomrieť", je tu mnoho a európsky diváci pri viacerých situáciách a dialógoch sa zmôžu iba na prevracanie očí. Napriek zmienenému, vojnové scény v akcii sú ok a herci ako Takakura alebo Curuta, ťahajúci film, sú v pohode.

Bojový epos sledující nejen vzdušné boje, ale i vnitřní pohnutky postav. Ale po japonsku.(50%)

Rozhodně se nejedná o špatný film. Pravdou je, že na červená čísla asi nemá, ale na hranici mezi modrým a červeným polem si zaslouží být. Za pozornost stojí jak samotný příběh, tak herecké výkony. Troufám si tvrdit, že celkové vyznění je jednoznačně protiválečné.

Silný humanistický film z prostředí sebevražedných pilotů splétá několik osudů letců a jejich rodin a odhaluje válku v její bezprostřednosti – ne jako abstraktní ničivou sílu, ale jako horečnatou vlnu individuálních proměn a deformací, které se v kontextu japonské kultury snaží vyvažovat maximálně zvnitřněný požadavek poslušnosti. Absurditu všech těchto vražedných procesů podtrhuje odlidštěný byrokratismus vedení, zlhostejnělý a rigidní. Tomu v drobných, ale důležitých gestech čelí chápavé a ohleduplné chování ústřední postavy, velitele doprovodné letky. Ten také nakonec v patetickém činu uzavírá celou tuto kapitolu japonského válčení – posledním vzletem bez návratu.(18.03.2024)

Náhled do japonské tradiční mysli a hodnot by před desetiletími možná působil objevně. Zhruba zapadá do obdobné vlny válečných filmů v Evropě té doby. Co ovšem na filmu vadí nejvíce, je jeho vlastenecký tón, který zcela abstrahuje od válečných zločinů Tokia na okupovaných územích. Nebylo jich málo a je velkou chybou, že v Evropě se o nich dodneška nic bližšího neví. V této souvislosti si dovolím malou doušku: když kolem r. 1970 navštívil Nizozemí a Evropu císař Hirohito, právě zde, v této zemi nížin a úzkostlivého zahradničení, ho vítaly výmluvné transparenty HIROHITLER.(01.08.2013)