Portrét dívky v plamenech (2019)

Jemna az komorna poezia medzi dvoma nadhernymi zenami s dokonalou kamerou a hmatatelnym erotickym napatim medzi maliarkou a modelkou. Uvod a i zaver sa mi pacili najviac...silny bol i detail zachyteny na platne obrazu v zavere. TvorkynaCeline Sciammanatocila vyslovene zensky snovy kusok a natocila ho citlivo a zensky. Obcas ma rusili pridlhe zabery a niektore nuansy, ktore pri zovseobecneni "muzske plemeno" moc nevnima. :) 65%

Začalymihořet mi šaty amě jeto jedno.Zpočátku nesnesitelně pomalá, postupně však čím dál víc hypnoticky vtahující kostýmová qeer fantazie o tom, co všechno dokáží probudit dlouze vrhané pohledy. Se skutečnými ženami osmnáctého století to samozřejmě nemá mnoho společného (klášterní chovanka té doby by měla se svou tělesností mnohem zásadnější problém), ale o to tu neběží. Tady jde především o studiiprobouzení potlačovaných citůa poukázání na to, že i ten, kdo je v tomto směru zkušenější, není nakonec vždy ve výhodě. A i když to vypadá jako v podstatě jednoduchá historka, její samotné provedení je natolik výtvarně a esteticky ojedinělé, že ji nelze odbýt jako samoúčelný kýč. Taková práce s kompozicemi, šerosvitem, světlem svíček a odlesky ohně tu totiž nebyla minimálně odBarryho Lyndona. Tato výtvarně opojná forma je pak až po okraj naplněná decentně vyjádřenými, ale o to silnějšími emocemi, a završená dostatečně jímavým orfeovským závěrem."Otoč se!"7,5/10

Portrét dívky v plamenech je film, kde čas neubíhá, ale usazuje se a vrství. Příběh lásky dvou žen na bretaňském ostrově trvá jen několik dní, přesto nezůstává uzavřený. Žije dál v obrazech, v gestech, v hudbě, která se vrací jako vlna ke břehu.
Sciamma film staví  pomalu a tiše. Ostrov je místo mimo běžný svět a čas. A právě z toho prostoru vzniká umění, které není jen otisk toho, co bylo, ale způsob, jak to nechat žít. Kam se cit uloží a odkud se může jednou znovu nadýchnout.
Všechno důležité zůstává schované v maličkostech – v portrétu poslaném do světa, v drobné kresbě na straně dvacet osm, v pohledu, který rozluští jen ten, komu patří. Ztráta není jen hluboká rána. Spíš průzor, kterým jde vidět dál. Minulost tu nemá příchuť stesku – spíš dalšího života v obrazech, kde láska přetrvá právě proto, že jednou opravdu byla.

Portrét dívky v plamenech od Céline Sciammy je moderní evropský film, který zaujme především svou jasnou a promyšlenou režijní prací. V centru děje jsou dvě ženy, Marianne a Héloïse, jejichž vztah se postupně vyvíjí – bez zbytečné dramatičnosti, ale s dostatečným prostorem pro emoce a realistické chování postav.
Film je velmi klidně a přesně inscenovaný. Mnoho scén je minimalistických, ale právě díky tomu působí silně a účinně. Sciamma vypráví příběh z výrazně ženské perspektivy, což dodává celému filmu autentičnost a jiný pohled, než na jaký jsou diváci často zvyklí.
Herecké výkony Noémie Merlant a Adèle Haenel jsou výborné. Je mezi nimi znát přirozená chemie, která nese celý film. Jejich vztah působí uvěřitelně, a konflikt, který z jejich situace vyplývá, je emocionální, ale nepůsobí přehnaně ani sentimentálně.
Po vizuální stránce je film velmi působivý. Kamera nabízí čisté, promyšlené záběry, které připomínají obrazy, ale zároveň nejsou samoúčelné. Velmi střídmé použití hudby nechává vyniknout dialogy, ticho i samotné herectví.

⚠️Spoilery⚠️ Malířka Marianne je Héloisinou matkou pozvána na ostrov kdesi na ztraceném místě, aby namalovala Héloisin zásnubní portrét, pro který dívka odmítla komukoliv pózovat, protože se vdávat nechce. Marianne tedy své poslání musí skrývat - až do okamžiku, kdy je se svou prací hotova. Marianne Héloise nakonec řekne pravdu, ta překvapivě necítí hněv. Nechá se však slyšet, že je svým vypodobněním Marianninou rukou zklamána, což Marianne donutí portrét zničit. Matka Héloisy ji chce poslat pryč jako neschopnou, ovšem Héloise překvapivě souhlasí, že pro Marianne bude sedět modelem. V několika málo dnech, kdy její matka odjede z ostrova, prožijí při společné tvorbě portrétu spalující lásku a než Héloise odjede do Milána za svým snoubencem, Marianne Héloise na památku nakreslí svůj autoportrét na stranu 28 v knize o Orfeovi a Eurydici. S touto knihou, založenou prstem právě na straně 28, pak Marianne po několika letech vidí Héloisu na portrétu s dítětem v galerii, kde vystavuje svůj obraz Orfeus a Eurydice. ⚠️Konec spoilerů⚠️ Za mě to byla asi jediná lovestory se špatným koncem, která mě donutila cítit uspokojení z toho, že mě bolí na levý straně hrudi. Ta symboličnost a síla v obrazech, dotecích a slovech... Wow.